Vratné lahve

Tahle hořko-sladko-poetická rodinná komedie je naprosto typická a nezaměnitelná "svěrákovština". Vlídný a nenásilný humor je zcela civilní a podpořen výbornými výkony Zdeňka Svěráka, paní Kolářové, Pavla Landovského, Miroslava Táborského a Jana Budaře z toho dělá jednu z těch nejlepších filmových komedií, které se u nás po roce 2000 natočily.

Aniž bych se chtěl kohokoli jakkoli dotknout, připadá mi to jako Babí léto, jen s asi o 10 let mladšími lidmi. V některých směrech také o stáří a o tom, jak člověk nechce stárnout a bojí se toho. Já to tak aspoň vidím.

Scénář, příběh, to není nic převratného. Nepřekvapil ani Zdeněk Svěrák. Přesto je to velmi milý a příjemný film, byť s drobnými výhradami. Čemu mělo posloužit zaškrtávání filmu Kolja v televizním programu? A svěrákovské detaily typu krájení cibule už taky nikoho neohromí (nemluvě o tom, že velmi podobná scéna, kdy Iva Janžurová krájí pórek, se objevila ve filmu Ene bene). Co mě velmi potěšilo, byl výkon Daniely Kolářové, zvláště pak tleskám Jiřímu Macháčkovi, který se tady konečně vymanil z rolí potrhlých bláznů. Překvapivě nevilhelmovská byla také Taťána Vilhelmová.

Čistě Svěrákovský film s velkým F, jemuž vévodí nevtíravě laskavý příběh a vynikající herecké výkony. Úsměvně nostalgické nahlédnutí do lidského "podzimu života", ve finále pak jedna z nejkrásnějších českých hořko-smutných komedií.