Co Hedvika neřekla

Trošku mne tato inscenace zklamala. Téma nepochybně zajímavé - dívenka z dětského domova mající v ideálech vysněnou maminku, pro níž by jako dcerka byla vším, avšak skutečnost je naprosto odlišná, bohužel...je hrozné zjištění pro dítě, když ví, že je přítěží pro vlastní mámu. Po stránce tématické jde o kvalitní psychologický námět, ale je zpracovaný poněkud rozvleklou a chvílemi až nudnou formou. Cosi mi tam chybělo, snad větší sonda do nitra té dívenky. Hodnotím tedy jen jako lehký nadprůměr.

Dětský domov. Pro Hedviku samozřejmé a naprosto přirozené prostředí. Žije v něm odmalička. Má tam své kamarády a otec jí pravidelně píše a jezdí na návštěvy. Vypráví jí o její matce, o tom jak byli všichni spolu, o zahradě plné kytek i o společné budoucnosti. Hedvika mu všechno věří i přesto, že svou matku nikdy neviděla. A tak, když jí řeknou, že maminka si ji chce vzít k sobě, těší se právě na tu maminku o které jí otec vyprávěl. Těší se na ni i na malého brášku, připravena mít ráda i svého nevlastního otce. Přivítání v "nové rodině" však není vůbec takové, jaké očekávala. Matka je chladná, bratr se jí vysmívá a otčíma nezajímá. Čím víc se snaží, tím víc je všechno špatně. Stále se však brání kruté pravdě. Jediný důvod proč si ji její vysněná a vytoužená maminka vzala domů, je otčímova kariéra..........