Čas znovu nalezený

Paříž 20 léta, těžce nemocný Marcel Proust dokončuje svoje monumentální dílo. Vzpomíná. Probírá fotografie. Každá evokuje pocity, nesplněné touhy, přání, sny, důvěrné prožitky. Minulost a současnost se najednou vzájemně prolíná a splývá „Bytost, kterou jsem v tu chvíli byl, byla bytost mimo realitu“. Čas znovu nalezený jsem začínala na několikrát. A kdyby v něm nehrála má oblíbená Catherine Deneuve asi bych to vzdala. Což by byla velká škoda. Jenže obrovské množství postav v několika časových obdobích a k tomu množství drobných příběhů, vyžaduje značné soustředění a hlavně i osobní pohodu. Proto zřejmě není tak snadné se s filmem potkat, ale vyplatí se na ten správný okamžik počkat a potom si ho vychutnat...„Jestli vzpomínka dík zapomenutí nemůže vytvořit žádné spojení mezi sebou a přítomnou chvílí, dává nám náhle dýchat jiný vzduch, právě proto, že je to vzduch, který jsme vdechovali kdysi. Čistší vzduch, který se básníci marně snažili rozprostřít v Ráji, neboť skutečné ráje jsou ráje, které jsme ztratili.“