Celý svět se směje

V té době se mladá sovětská filmografie snažila zapadnout do požadavků tehdejší doby, a tou byly také oddychové, zábavné, revuální nebo jinak „zajímavé“ filmy především pro pobavení diváka. A tak přišel režisér Grigorij Alexandrov na nápad natočit film podle amerického vzoru. Sedl za stůl a za spolupráce se scénaristou N. Erdmanem vznikl zmíněný film. Ke spolupráci pak přizval známou zpěvačku a herečku Ljubov Orlovovou- tehdy velice oblíbenou hvězdou do role Aňutky,a Leonida Utjosova do role pastevce Kosti.Děj se odehrává na venkově, kde na letním bytě dlí rozmazlená dceruška, která si o sobě myslí, jak krásně nezpívá a svým jekotem a pojídáním syrových vajec otravuje celé svoje okolí...

Rok 1934. Sovětský svaz žije v éře budovatelského patosu, těžkých sociálních dramat a monumentálních historických eposů. Do tohoto šedivého, ideologií sešněrovaného světa vtrhne jako neřízená střela snímek „Veselí lidé“. První sovětská hudební komedie, která dodnes rozděluje společnost na dva nesmiřitelné tábory. Jedni ji uctívají jako nedotknutelnou klasiku, druzí ji vnímají jako mrazivý nástroj propagandy. Když se film poprvé objevil na plátnech, vyvolal u tehdejší kritiky a části publika čisté zděšení. Režisér Grigorij Alexandrov byl okamžitě obviněn z „hollywoodismu“. Kritici mu vyčítali, že jen bezduše kopíruje americké grotesky a zcela ignoruje revoluční hloubku, kterou tehdejší doba vyžadovala. Pro diváky zvyklé na vážné tváře dělníků a hrdinné oběti byla tato nespoutaná, místy až absurdní zábava naprosto neuchopitelná a ideologicky prázdná. Málokdo však věděl, odkud Alexandrov čerpal inspiraci. Režisér totiž absolvoval stáž v USA, kde měl možnost nahlédnout pod pokličku samotnému Waltovi Disneymu. Právě v Hollywoodu si osvojil precizní technické postupy, dynamický střih a smysl pro tempo, které v sovětské kinematografii do té doby neexistovaly. Tato „západní injekce“ dodala filmu švih, který jej sice vytrhl z kontextu doby, ale zároveň z něj udělal nadčasový fenomén. Nelze hlavně ignorovat fakt, že natáčení probíhalo v době vrcholícího stalinismu. Odborníci dodnes vedou debaty o tom, zda šlo o upřímnou snahu pobavit, nebo o chladnokrevný úkol vytvořit dokonalou iluzi bezstarostného života uprostřed politických čistek. Symbolem této snahy se stala hlavní hvězda Ljubov Orlova. Stylizovaná jako „sovětská Marlene Dietrich“, přinesla na plátno světový glamour, který dokazoval, že i v přísném systému existuje touha po estetické dokonalosti. Ačkoliv nám dnes některé scény mohou připadat naivní, nelze filmu upřít jeho milníkový status. A proto v roce 1978 prošel kompletní rekonstrukcí, aby byl zachován pro další generace. A tak se stalo, že se nejedná o lecjaký snímek. Je to fascinující svědectví o době, kdy se i skrze smích a hudbu bojovalo o duši diváka a kdy se Hollywood na okamžik nečekaně potkal s Moskvou. Je to tedy snímek, který definoval nový směr a navzdory veškeré kritice zůstává ikonickým otiskem jedné rozporuplné éry.Rok 1934. Sovětský svaz žije v éře budovatelského patosu, těžkých sociálních dramat a monumentálních historických eposů. Do tohoto šedivého, ideologií sešněrovaného světa vtrhne jako neřízená střela snímek „Veselí lidé“. První sovětská hudební komedie, která dodnes rozděluje společnost na dva nesmiřitelné tábory. Jedni ji uctívají jako nedotknutelnou klasiku, druzí ji vnímají jako mrazivý nástroj propagandy. Když se film poprvé objevil na plátnech, vyvolal u tehdejší kritiky a části publika čisté zděšení. Režisér Grigorij Alexandrov byl okamžitě obviněn z „hollywoodismu“. Kritici mu vyčítali, že jen bezduše kopíruje americké grotesky a zcela ignoruje revoluční hloubku, kterou tehdejší doba vyžadovala. Pro diváky zvyklé na vážné tváře dělníků a hrdinné oběti byla tato nespoutaná, místy až absurdní zábava naprosto neuchopitelná a ideologicky prázdná. Málokdo však věděl, odkud Alexandrov čerpal inspiraci. Režisér totiž absolvoval stáž v USA, kde měl možnost nahlédnout pod pokličku samotnému Waltovi Disneymu. Právě v Hollywoodu si osvojil precizní technické postupy, dynamický střih a smysl pro tempo, které v sovětské kinematografii do té doby neexistovaly. Tato „západní injekce“ dodala filmu švih, který jej sice vytrhl z kontextu doby, ale zároveň z něj udělal nadčasový fenomén. Nelze hlavně ignorovat fakt, že natáčení probíhalo v době vrcholícího stalinismu. Odborníci dodnes vedou debaty o tom, zda šlo o upřímnou snahu pobavit, nebo o chladnokrevný úkol vytvořit dokonalou iluzi bezstarostného života uprostřed politických čistek. Symbolem této snahy se stala hlavní hvězda Ljubov Orlova. Stylizovaná jako „sovětská Marlene Dietrich“, přinesla na plátno světový glamour, který dokazoval, že i v přísném systému existuje touha po estetické dokonalosti. Ačkoliv nám dnes některé scény mohou připadat naivní, nelze filmu upřít jeho milníkový status. A proto v roce 1978 prošel kompletní rekonstrukcí, aby byl zachován pro další generace. A tak se stalo, že se nejedná o lecjaký snímek. Je to fascinující svědectví o době, kdy se i skrze smích a hudbu bojovalo o duši diváka a kdy se Hollywood na okamžik nečekaně potkal s Moskvou. Je to tedy snímek, který definoval nový směr a navzdory veškeré kritice zůstává ikonickým otiskem jedné rozporuplné éry.