Plynové lampy

(nemají nic společného s českým filmem s Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem.) Charizmatická,nežná, ustrašená - tak takhle vypadá Ingrid Bergman jako mladičká, zamilovaná dívenka do manžela, se kterým se vrací právě z líbánek. Děj se odehrává v Londýně na počátku 19.stol.Jde v něm především o lidskou nenasytnost, která může dohnat druhého i když nevinného člověka třeba až do ústavu choromyslných. Nenásytnost, která už jednou vraždila. Mladí manželé se ubytují v domě zavražděné operní divy (tetá hlavní hrdinky), která vlastnila neuvěřitekně vzácné a drahé kameny, a doposud se ani po letech nezjistilo, kam přišly. Jen se každý večer ozývají z půdy, která je zatarasena prkny podivné zvuky, a lampy začínají poblikávat a zhasínat....

Čtyři roky poté, co britská kinematografie vdechla život divadelní hře Patricka Hamiltona v mrazivém snímku „Gaslight“ (1940), ucítil Hollywood příležitost, která se neodmítá. Americká předělávka z roku 1944 však v žádném případě nezůstala ve stínu svého staršího sourozence. Naopak. V žánru psychologického thrilleru se zrodilo mistrovské, atmosférické a psychologicky hluboké drama, které definovalo pojem manipulace pro celé generace dopředu. Aby se zámořští tvůrci od britského originálu odlišili, vetkali do příběhu o něco silnější melodramatickou linku. Co však snímek bezpečně drží nad vodou, je jeho vizuální tvář. Dnes film řadíme k takzvanému „period Noir“, tedy k historickému noiru, jehož vizuální styl je budován s chirurgickou přesností. Režie diváky nekompromisně uvězní v klaustrofobním, stísněném prostředí potemnělého domu. Mistrovská práce s temnějším prostředím v kontrastu s mihotavým, zneklidňujícím blikáním plynových lamp dokonale zrcadlí plíživou paranoiu a postupný vnitřní rozklad hlavní hrdinky. V pavučině lží exceluje Ingrid Bergman. Její herecký rejstřík, v němž se mísí záchvaty hysterie, bezradná křehkost i slepá láska, je naprosto ukázkový. Dokonalým protihráčem se jí stal Charles Boyer. Svého manipulativního tyrana hraje v nejlepším hypnotickém stylu. S pevnou kamennou tváří, pod níž mrazí, a s hlasem, který zní jako med, i když vám zrovna podkopává poslední zbytky příčetnosti. Skutečným zjevením filmu se však stala tehdy sedmnáctiletá Angela Lansbury. Herečka, kterou si diváci v Česku pamatují jako charismatickou spisovatelku Jessicu Fletcherovou ze seriálu „To je vražda, napsala“ (1984–1996), zde debutovala v roli drzé a jízlivé služebné Nancy. Její koketní projev a dravé mládí vnesly do ponuré domácnosti dynamit. Výsledek? První filmová role v životě a okamžitá nominace na Oscara. Hollywoodská verze sice přidala na romanci, ale nic neubrala na své mrazivé podstatě. Snímek zůstává strhující psychologickou studií domácího násilí a rafinovaného teroru. Je to filmový drahokam, který svým budováním napětí nenechá diváka vydechnout ani dnes, více než osmdesát let od své premiéry.

Ingrid Bergman, drama a slizký pán, ze kterého jsem měla sama hrůzu - co k tomu dodat, prostě brilantní záležitost.

Tento film me velice prekvapil, je opravdu kvalitni a pripomina Hitchcockovy filmy, skvely je predevsim Charles Boyer v roli tryznitele, doporucuji, je to napinave od zacatku az do konce a mozna nebudete chtit nikdy bydlet v podkrovi