A co dál?

Zajímavá a nejednoduchá metafora totalitního režimu, která se nám zobrazuje v podobě jakéhosi hereckého konkurzu, přičemž komise, která tahá za nitky, není vidět – je skryta v šeru. Je zde nádherně znázorněn odosobněný přístup, obrovská manipulace s uchazeči a fakt, že je s nimi zametáno jako s kusem hadru. Soudím, že součástí metafory bylo i to prostředí, které působilo hodně stísněně (stíny, zamčené dveře). Každý z uchazečů konkurzu zde svádí boj: boj s porotou, s ostatními uchazeči i boj se sebou samými. Svůj osobní boj svádí i dívka, která se na konkurz již nemůže dostat dveřmi, a tak se zkouší do divadla dostat po střeše. Ze začátku byl film takřka dokonalý, jenže později děj zabředával až do příliš překombinovaných a divných fantazií a zvratů. Ty mě připadaly přehnané, ale možná jsem je jen moc nepochopila a unikl mi jejich skrytý význam. Závěr, který vypadal jak výjev z renesančního obrazu jsem potom nepochopila už vůbec – co tímhle chtěl jenom básník (režisér) říci?