Dlouhý den končí

Pohled do života stydlivého jedenáctiletého liverpoolského snílka Buda. Narozdíl od předchozího Daviesova filmu Vzdálené hlasy, klidné životy (1988) neleží tentokrát problémy v chlapcově chudé dělnické rodině, nýbrž v katolické škole. Jednotlivé scény dávají vzniknout kaleidoskopu vzpomínek, v jejichž fragmentech sledujeme Budovy úniky od školní šikany a z šedi poválečné Británie do bezpečného magického světa kinosálů. Snová směs připomíná spíše hudební formu než běžné filmové vyprávění, přesto jde o nádherně snímanou poctu významu kinematografie, v níž je celý svět hrdiny obklopen zvukovými i obrazovými útržky z klasických filmů. Ve zvukové stopě se mísí věty ze slavných filmových dialogů spolu s popovými písněmi i náboženskou hudbou. Febiofest 2010