My se vrátíme

První díl rozsáhlé trilogie režiséra Igora Gostěva vstoupil do kin jako ambiciózní projekt, který měl ambici definovat podobu sovětského válečného eposu. Už v době premiéry však vyvolával rozpaky a nyní s odstupem let působí jeho přijetí ještě rozporuplněji. Na jedné straně stojí monumentální oslava hrdinství a oddanosti vlasti, na straně druhé zřetelný otisk ideologického zadání, které filmu svazuje ruce i vyprávění. Scénář vychází z literární předlohy Semjona Cviguna, vysoce postaveného funkcionáře KGB a blízkého spolupracovníka Leonida Brežněva. Už tato skutečnost napovídá, proč byl film při uvedení vyzdvihován jako výchovný příklad pro mládež, a proč se oficiální kritika předháněla ve tvrzeních o jeho věrnosti historické pravdě. Ve skutečnosti však sledujeme spíše pečlivě kontrolovanou interpretaci dějinnež jejich autentickou reflexi. Dnes film působí jako přikrášlená válečná etuda, která sice vypráví konkrétní příběh, ale postrádá výraznější dramatický tah i hlubší psychologii postav. Hrdinové zde fungují spíše jako nositelé idejí než jako skuteční lidé z masa a kostí. Paradoxně právě technická stránka, jako je syrová kamera, realistická výprava a uměřená práce s akčními scénami, dodává snímku místy až dokumentární nádech. Atmosféra je překvapivě klidná, téměř meditativní, což je v kontextu tehdejšího režimu i žánru samo o sobě znepokojivě ambivalentní. Dnes jde o titul, který obstojí především u milovníků klasických válečných filmů a u diváků ochotných nahlížet jej s kritickým odstupem jako pozoruhodný artefakt své doby, nikoli jako nadčasové drama.