Příběh z Tokia

Patrně nejvýznamnějším počinem letošního Projektu 100 je uvedení díla klasika japonské kinematografie Jasudžiróa Ozua (1903-1963), s nímž se tak česká filmová veřejnost setkává v kinech poprvé (pomineme-li sporadické promítání v kinu Ponrepo nebo velkou retrospektivu na loňském karlovarském festivalu). Příběh z Tokia je přitom velmi dobrou ukázkou tvorby slavného filmaře, neboť vystihuje jeho základní téma (mezigenerační a rodinné vztahy) a naplno odráží jeho osobitý filmový styl. V minimalistickém příběhu se dva staří lidé vydávají ze vzdálené provincie do Tokia na návštěvu svých dospělých dětí. Setkávají se sice s povinnou úctou syna Koičiho a dcery Šige, za níž však cítí jisté odcizení. Předměstský lékař Koiči a kadeřnice Šige nemají čas ani chuť věnovat se starým rodičům. Ti nacházejí nejvlídnější zacházení u Noriko, vdovy po dalším synovi. Brzy po návratu z Tokia stará žena umírá a rodina se sejde u jejího úmrtního lože. I po její smrti zůstává v rodinných vztazích nepatrná, ale přece jen palčivá jizva... - Dominantou filmu je civilní ztvárnění nenápadných, všednodenních situací. Děj plyne pozvolna bez zjevných kulminačních bodů. Tvůrce nehodnotí jednání postav, jen předkládá svá pozorování. A to v naprosto typickém klíči: se statickou kamerou, umístěnou v mírném podhledu (z pozice člověka sedícího na tatami), s působivou hudbou a s překvapivě autentickým hereckým projevem. - Příběh z Tokia je dodnes považován za jedno z vrcholných děl japonské kinematografie. - Na plátně je uveden český titul Tokijský příběh. Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2004/2