Pojďte pane, budeme si hrát

Tomuhle jsem nikdy nepřišel na chuť - ani jako dítě, tudíž ani nikdy později. Nepatrná šance - až sám budu mít dítě a muset se dívat s ním...

Menší medvídek je dobrosrdečný, rozdělí se a pořád by si hrál. Za to větší medvěd je vypočítavý. Zlobý toho menšího, kterému je to pak moc líto.

Jestli jsem něco v dětství nesnášela kromě otravného Studia Kamarád s nechutnou obludou Mufem a vlezlými Jů a Hele, tak to byly ty dvě příšery z tohoto animovaného seriálu, které sebou flákaly o zem a měnily vzhled. Bylo to ubohé, trapné, celý tento počin rádoby pro děti spíš může v některých jedincích navodit pocity frustrace než pobavení se u pohádky pro nejmenší. Nejhorší na tom je, že podobnými hloupostmi nás krmili ve Večerníčkách a v tzv. Pásmech pohádek v kinech, kde jen málokdy bylo něco, čemu se člověk opravdu zasmál a jako dítě se pobavil. Na milost beru snad akorát Jen, počkej zajíci - to opravdu překročilo svou dobu, ovšem tyhle dvě o zem mlátící se pruhované příšery by měly být zamčené v trezoru a už nikdy nevylézt na světlo boží.

Je to moje dětství. Co víc dodat snad jen to, jak je to nadčasově udělaný a nestárne to. Vypočítavost vládne světem.