Bez tváře

Přesně ten typ televizního filmu, kdy jsem půlhodinku tápal, jestli mě to má zaujmout nebo ne. Má to mouchy, chvilkama je to mimo realitu včetně Miroslava Vladyky coby prznitele nezletilých děvčat, ale nakonec to korunuje výbornej závěr, komorní, přitom neskutečně gradující.

Málo filmů je mi protivných hned od začátku. A pokračovalo to skoro pořád. Navíc to dokázalo věc, která překvapila i mne samotného. Začal jsem nesnášet angličtinu. Skoro nenávidět, jako kdysi pradávno ruštinu. Nuže, hodnotím to jako hodně podprůměrnou věcičku, ne zrovna hodnou pozornosti. Tematicky to sahalo do červené knihovny a navíc to tu už bylo tisíckrát. Dokonce jsem to ani nedal najednou. Vypnul jsem to při tom kvákání v baru. Snímek jsem si vlastně pustil kvůli paní Jeníkové. Přišlo mi to tak, že je pořád stejně šik.

zajímavě i netradičně zároveň se podařilo autorům snímku bez tváře vyřešit už mnohokráte ve filmu omílané problémy kolem partnerského či manželského soužití, toť ale asi ke kladům vše. další spousta nádherných podtextů a naznačených myšlenek se v nevyřčených a jen načrtnutých scénách k velké škodě ztrácí, ba co více utápí v bezradném a jen líně se vyvíjejícím dějovém tempu. bez tváře je každopádně záslužný filmový počin, který ale ve výsledném efektu skončil jen na půlce cesty, respektive ve zlatém dobrém středu dějin světové kinematografie.