Božská Ema

Na taková filmová díla je radost se dívat. Fantazie ze života Emy Destinové patří k nejlepším filmům československé tvorby. Dnes filmaři marně pátrají po námětech pro svoji tvorbu. Naše historie je bohatá a je v ní plno osobností, které si zaslouží pozornost. V tomto snímku je oslavována žena, která na ty bohatší z nás kouká z dvoutisícovky. Obdivuji u filmu výpravu, která na jednu stranu je skromná a na druhou stranu veliká, obdivuji smysl pro detail a obdivuji i Mahlerův scénář, který nepostrádá vtip.

Emu Destinnovou známe hlavně kvůli vyobrazení na dvoutisícové bankovce. Většina lidí ale už ví pouze to, že byla operní pěvkyní a dál ani ťuk. Božská Ema se snaží přiblížit návrat této dřívější star z Ameriky zpět do Čech (respektive do Rakouska-Uherska) a člověk si tak může udělat širší obrázek o tom, kdo vlastně tato žena byla. Ovšem pro mě strašná nuda. Operu rád nemám, a celkově, pominu-li tu pěveckou stránku, ani dějově mi nepřišlo záživné. Nebýt Kempra, Somra, Kopeckýho a podobných, hodnotil bych asi ještě míň. Na film o naší legendě už se nikdy nepodívám, ale na druhou stranu mě to donutilo zjistit si o této obdivuhodné umělkyni něco víc. Ale abych nekřivdil, je tu jedna scéna, kterou jsem si vyloženě užil. Slečna Destinnová stojí před sálem, kde jí zakázali zpívat, tak nedbajíc strážníků, spustí za doprovodu všech zúčastněních Kde domov můj. Opravdu nádhera. Čiší z toho úplně to vlastenectví, na které jsem zvyklí z Hollywoodských filmů, ale tak nějak jinak, úplně nenásilně, nekýčovitě...

Nápad natočit životopisný film o velmi významné osobnosti, jakou bezesporu byla pěvkyně Ema Destinnová - to oceňuji, ale výsledná forma se moc nepovedla. Film má poněkud zdlouhavý průběh, místy opravdu nudný, namísto pouze řešení soukromých vztahů by bylo dobré, kdyby film i více vypovídal o činnosti této velké umělkyně. Oceňuji ale perfektní připravenost paní Turzonovové, která se učila pěvecké árie, i když operní party byly samozřejmě dabované, přesto klobouk dolů před ní, neboť texty operních skladeb musela ovládat, aby operní zpěv mohl být "nadabován". Toto skutečně oceňuji, ale v globálu vidím film jako slabší.

Pořádný životopisný film neumí nikdo udělat, aniž by to nesklouzlo buď do bulváru, anebo do devótní hagiografie. Božská Ema má z obojího vrchovatě. Ke konci dostoupila schematičnost portrétu Emy Destinnové takového vrcholu nechutnosti, až jsem se skoro Já sám styděl za nestydaté autory této odporné slátaniny. Ema Destinnová by si zasloužila lepší poctu než tuto chatrnou slaboduchost urážející kritický vkus diváka.