Vše začíná dnes

Ve své různorodé a bohaté tvorbě se nenápadný velikán francouzského filmu Bertrand Tavernier často vracel k sociálním tématům. Typickým příkladem jeho přístupu k nim je snímek Vše začíná dnes o údělu ředitele mateřské školy v severofrancouzském hornickém městečku, postiženém značnou nezaměstnaností. Tavernier spolupracoval na scénáři s dcerou Tiffany (při natáčení působila i jako asistentka režie) a s jejím manželem, skutečným ředitelem mateřské školy, a také spisovatelem Dominiquem Sampierem. Je tedy zjevné, že snímek, působící téměř jako případová studie, má četné biografické rysy a zachycuje autentické situace a problémy. Daniel Lefebvre má svou práci ve školce rád a také miluje drsný kraj kolem městečka, jemuž věnuje i svou občasnou básnickou tvorbu. Žije se sochařkou Valérií a s jejím synem Rémim. V práci musí denně řešit řadu potíží jednak s dětmi, ale častěji s jejich rodiči z nižších sociálních vrstev. Ještě větší půtky má ovšem s městskou správou a s tamními byrokraty. Ve svém pracovním zaujetí se neumí chovat diplomaticky, a tak škodí nejen sám sobě, ale i školce. Zato velmi dobře vychází s podřízenými. Zároveň má i soukromý život, v němž se musí srovnat s nevlastním synem. Katalyzátorem narůstajících problémů se stane místní rodinná tragédie... Náročné natáčení s malými dětmi a s neherci vyžadovalo zvláštní přístup celého štábu. O to více je třeba ocenit výkon častého Tavernierova herce Philippa Torretona, odměněného Cenou Lumiere. Zajímavostí je pro žánr sociálního dramatu volba širokoúhlého formátu, jenž dává vyniknout krajinným záběrům, působícím jako kontrapunkt k nevábnému a syrovému maloměstskému prostředí. Navzdory realistickému popisu se dílo nevyhne jistému idealistickému zjednodušení a určité schematičnosti, což je patrné zvláště v závěru. Nicméně tu dominuje sympatické pochopení pro těžkou, ale také radostnou práci zanícených pedagogů, kdy s příchodem každého malého školáčka opravdu vše začíná dnes... Tavernierův snímek patří k početné skupině filmů ze školního prostředí, jež mají ve Francii dlouhou tradici; vymyká se z nich ovšem tím, že se soustřeďuje na ty nejmenší. Zároveň se citlivým způsobem zpracování a důrazem na věcnou autentičnost podobá dílům britského civilismu, jak je představuje tvorba Kena Loache nebo Mikea Leigha. Tomáš Bartošek, LFŠ 2014