Okovy

Drama lásky z doby válečné. Libreto Kobrovo (Vraného), Pronax-film. – Tento nový domácí filmový výrobek je roztříštěný, invenčně chudý, fotograficky méně než průměrný, režijně beznadějný, herecky ale slušný, nebéřeme-li v úvahu paní Laudovou, nemožnou na plátně svou theatrálností a pathetičností a paní Dobrovolnou, trapnou a nevkusnou kalendářovým stařectvím, kolozubě se usmívajícím. Blahotiční a skalští statkáři Vítězové, bratři, jsou si cizí. Amos je český bratr a svědomitý člověk, pokatoličtěný Jan pak lehkomyslník a karbaník. Oba mají syny. Syn Amosův padne ve válce, Janův, proživší oddanou lásku se studentkou Miladou, a také již propadající hráčské vášni otcově, též není ušetřen válečné hrůze, v níž posléze jako legionář najde vykoupení svého roku, jenž v jeho synkovi se vrací opět na usmířené, rodové Blahotice. Pan Vraný je rozhodně lepší herec než autor. Zedník Rovenský páně Havlův je výborný a typický a také slečna Černá (Milada) dovede pěkně vyrůsti od dětských panenkových tvářiček k půvabné mladé ženě. Dá se rozhodně se slečnou Černou počítati – dobře se učila u Pickfordové. Dopustí-li se režie takové katastrofální nedopatření – jako že o prázdninách není lístečku na stromech a že se hercům sráží pára u úst – je to prostě trapné a trestuhodné zároveň. Že se takovýmihle tupostmi český film kompromituje víc, než je mu zdrávo – je na bíledni. Ostatně kdyby pan Kubásek měl jako režisér nějaké schopnosti – nahlédl by, že ten nešťastný, bezbarvý úvod se mohl zcela dobře vynechat a v každém případě by byl jistě uhodl, že nůžky, požehnané sestřihující a odstřihující nůžky by byly bývaly filmu největším, horoucím dobrodiním. ŠTORCH-MARIEN, Otakar. Okovy. Rozpravy Aventina. Měsíční list pro kulturu, umění, kritiku a zvláště literaturu. 1925 – 1926, č. 2 (říjen), s. 26.