Červená pustina

Jak už je u Antonioniho zvykem, předvádí nám pocity osamělosti jedince mezi nepřátelským světem. Neurotické stavy Giuliany a její představy v odpuzujícím prostředí jsou zdůrazněny barevnými efekty, což je brilantní práce kameramana Carla Di Palmy, který i později našel celosvětové ocenění. Film jsem viděl v šedesátých letech v Klubu a stále hodnotím jako jeden z nejlepších režiséra Antonioniho.

Monika Vitti je zde krásná, ale film je pro diváka dosti náročný a kdo chce vidět nějaký akční film, tento film má hvězdičku a není pro něj vhodný...

Vysoce ceněný film, poslední z tetralogie citů M. Antonioniho a podle toho to taky vypadá - deprese, psychická nevyrovnanost hlavní postavy, která ač má malého sympatického syna, kterému by se mohla plně věnovat a realizovat se, tak se zmítá ve svých vlastních pocitech být či nebýt.Jak je napsáno v komentáři od Noerony, která to perfektně vystihla - po tomto snímku se budete cítit velmi mizerně.

Industriální krajina protkaná geometrickými tvary, zemité barvy v pravidelných intervalech překřikované červenou, vše podbarveno kvílejícími a rezonujícími tóny + stopáž 114 minut = spolehlivé docílení slušné deprese na dobrou noc. Pokud film sledoval tento účel, potom bylo zbytečné zabývat se neurotickou paní, tápající v mlze i v sobě způsobem dosti nepřehledným a matoucím. Pokud jeho výzvy mířily k ekologickým aspektům, v tom případě chvályhodně předběhl svou dobu, ovšem v šedesátých letech ještě plakal na špatném hrobě. Nicméně dávám, pro mě samotnou těžko uvěřitelných čtyřicet procent, už jen za to, že mě donutil cítit se tak mizerně.