Nesnesitelná lehkost bytí

Natočit Kunderu je opravdu těžká věc...a musím říct, že se to povedlo pouze v rámci amerických možností. Kundera nepíše úplně nejpolopatičtěji, takže převést na plátno všechny odstíny příběhu, je v podstatě skoro nemožné(ne že by to bylo nad schopnosti vybraných herců)...tím se ale dostáváme k tomu, že film může chvílemi působit(a na mě působil) malinko ploše(hlavně kvůli zbytečnému ústřednímu motivu Tomášových erotických excesů) - i když tak vyznívat vůbec nemá...přesto jeden z nejlepších filmů zabývající se okupací, protože je prost odpudivého patosu, hrdinství...a dejme tomu, že zobrazuje "obyčejného člověka".

„Myslíte, že sem Rusové nepřijedou? Vzpomeňte si, jak to bylo v Maďarsku.“ Věta pronesená s téměř syrovou bezelstností zazní hned v úvodu filmu a dnes působí jako mrazivé proroctví. Je to ozvěna času, kdy československá společnost ještě netušila nic o existenci osudového tzv. Zvacího dopisu ani o tom, jak rychle se naděje Pražského jara promění v bezmoc a strach. Americká filmová adaptace Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí se pokusila zachytit srpen 1968 pohledem Západu a právě v tom tkví její největší síla i slabina zároveň. Ve Spojených státech byl snímek přijat s nadšením. Kritici oceňovali jeho „evropský nádech“, existenciální melancholii a otevřenost intimních scén. Lena Olin si za vedlejší roli vysloužila nominaci na Zlatý glóbus a film byl vnímán jako noblesní okno do světa za železnou oponou. Pro českého diváka má však nejsilnější emocionální dopad především účast Pavla Landovského. Herec, tehdy v nucené emigraci, se objevuje jen v menší roli, ale jeho přítomnost nese výrazný symbolický význam. Jako tichá připomínka ztraceného hlasu celé generace. Z čistě řemeslného hlediska film vyniká zejména v pasážích zachycujících invazi vojsk Varšavské smlouvy. Tvůrci zde předvedli skutečné střihové mistrovství, když plynule propojili hrané sekvence s autentickými dobovými záběry. Fikce se nenápadně prolíná s realitou, černobílé, syrové obrazy ulic kontrastují s barevným chaosem okupované Prahy a divák se ocitá na hraně dokumentu a hraného dramatu. A právě zde však pro mnohé domácí milovníky Kundery chvála končí. Zatímco západní publikum obdivovalo domnělý evropský esprit a nádech „socialistického realismu“, českému oku citelně chybí syrová poetičnost a existenciální hloubka, jakou známe z filmových adaptací Kunderových textů v 60. letech. Hollywood proměnil filozofický román především v milostné drama s výrazným erotickým akcentem a nezvykle rozvleklou stopáží. To nejpodstatnější, typické pro Kunderova díla, zůstalo v americkém čtení částečně nepochopeno. Film sice plyne v opulentních obrazech a působivé atmosféře, místy však až únavně ztrácí tempo. Nespokojenost ostatně neskrýval ani sám Milan Kundera. Přestože na scénáři spolupracoval s renomovaným Jean-Claudem Carrière, výsledek ho zklamal natolik, že po této zkušenosti udělil striktní zákaz dalších filmových adaptací svých děl. Při sledování snímku se tak nelze ubránit nostalgickému povzdechu nad zlatou érou československé nové vlny, která dokázala Kunderův svět ztvárnit s nesrovnatelně větší vnitřní pravdivostí a citlivostí.

je to fajn film , dosť sa my podobý s filmom The Reader , aj keď sú odlišné niečo my ich dáva do jednej lajny .

Když se cizinci pokouší zahrát Čechy a režíruje to Američan ve Francii, všichni to můžou považovat za výborné, jen ne Češi. Film mě hodně zklamal.