Zlaté ptáče

Naivní drama, které žádného dnešního diváka asi nezaujme. Kromě civilního herectví Otomara Korbeláře, oproti ostatním herců, musím zmínit autora hudby E. F. Buriana. Ve filmu i zazpívá několik písniček a se svým bandem se objeví v barové scéně. Jen kvůli němu jsem film zhlédl až do konce a přidal v hodnocení několik bodíků.

Film už hodně nahlodal zub času, který si asi nejvíce pochutnal na zvuku. Sentimentální příběh je dokumentem doby, avšak asi moc nezaujal tehdy a nezaujme ani dnes. Především nezaujme žádnou z našihl hlavních vysílacích stanic. Vznikl v době, kdy asi nejvíce dolehály dopady světové krize na dělnické obyvatelstvo. Hlavní hrdinou je právě dělník, topiš z oceláren. Stará se o svou malou dcerku a snaží se ji i sebe uživit. A jak to u obdobných filmů bývá, napřed přijdou problémy a pak se vše v dobré obrátí. Realita bývá jiná. Zde si dovolím ještě jednu malou poznámku. Hrozně mne iritoval účes u té malé dívenky.

Film obsahuje z filmařského hlediska tolik chyb, až je to směšné. Dojemný pokus o dojemnost nevyvolává sebemenší dojetí, jako spíše dojem, budící hysterický smích. Nejslabším článkem je bezpochyby "herecký výkon" toho malého, tlustého, protivného fakana, který stále koukal dozadu na štáb, nesrozumitelně mluvil a nepamatoval si text, dokonce ani se svým jménem. Pokus o jakousi metaforu také žalostně selhal, když poněkud nešikovně dítě v představách pěstounů umírá, aby se pak zázračně uzdravilo. Film též mimo jiné odráží hospodářskou krizi třicátých let. Budiž, ale pod kouřícími komíny továren my dnes vidíme již jen následný dusivý smog, a kola oceláren se také točí pod neradostným stínem výroby zbrojovek na zakázku blížící se války. Tyranský majitel hostince, který najímá lehce erotizující tanečnici a otřesně hulákajícího zpěváka barové kapely, je rovněž více směšný než hrozný. A tak dále. Film má hodnotu snad jen dokumentární. Ze všech pitomých pitomin světa má však aspoň snahu a přece jen i jisté kouzlo starobylosti a upřímné naivnosti těch let na počátcích filmové tvorby.