Volejte Martina

První ze čtveřice filmových detektivek pro mládež s Jaroslavem Víznerem (starší bratr dnes daleko známějšího Oldřicha Víznera). Případy vyšetřovatele dr. Martina, který dbá na svůj zevnějšek a jezdí Felicií působí už dnes úsměvně, ale technický je to pořád ještě solidní filmařská práce a obsahově docela slušný standard. A pár mláďat tady začínalo svou hereckou kariéru.

1.—To spojení kluk, notes, známky, Mauricius vymyslel kdo? Scénárista? V tom případě také mohl na konci vysvětlit, jak se ten kluk dostal ze zamčené kanceláře s mřížemi. No, divák snese všechno. Já ne. Za nula bodů. 2.—Ne, nebere mi to. Kašlu na obr díry ve scénáři, prostě to nemá logiku, a navíc je to blbina. Ani zde nic nedám, i když jsem myslel, že by to Andrea Čunderlíková nějak potáhla, ale neměla na to ani léta, ani prostor.

Zatímco dospělí diváci si ve filmových sériích oblíbili ostřílené vyšetřovatele typu majora Kalaše či kapitána Tůmy, dětské publikum dostalo svého vlastního hrdinu. Kriminalistu Martina. Ten se stal součástí svěžího proudu nové vlny a přinesl tak do žánru dětské detektivky nečekanou modernost. Tvůrci se záměrně vyhnuli moralizujícímu tónu „výchovných“ filmů a místo toho nabídli čistokrevnou žánrovou zábavu, která si na nic nehrála. A právě proto si získala divácké sympatie. Martin se navíc výrazně lišil od tradičních detektivních postav. Nebyl autoritou budící respekt, ale spíše partnerem na stejné úrovni. Dětem naslouchal, rozuměl jejich světu a přistupoval k nim s přirozenou empatií. Místo přísného příslušníka veřejné bezpečnosti působil jako starší kamarád, který se nebojí vstoupit do jejich her a fantazie. V kontextu tehdejší kinematografie šlo o přístup téměř průkopnický. Jednoduchost příběhů, kterou by dospělý divák mohl vnímat jako přílišnou naivitu, zde plní zcela záměrnou funkci. Otevírá prostor dětskému vnímání a představivosti. Ostatně autor scénáře Ota Hofman už dávno prokázal hluboké porozumění dětskému publiku i schopnost vyprávět srozumitelně a přitom poutavě. Film je vystavěn ze dvou povídek, které jemně rozlišují své publikum. První nabízí akčnější podívanou bližší chlapeckému světu, zatímco druhá sází na hravost a lehkost, které osloví spíše dívky. Společným jmenovatelem však zůstává Martinův přístup. Detektiv, který jedná s dětmi jako rovný s rovným. S odstupem času jde o půvabnou připomínku, že i jednoduchá dětská detektivka může mít své kouzlo a pevné místo v české filmové tradici.