Teď zas my

Tento film, v době svého vzniku řazený k takzvaným „výrobním“ snímkům, však zdaleka nepůsobí jako pouhá dobová agitka. Naopak. Nabízí překvapivě živý a vrstevnatý portrét generačního střetu, který tvoří samotné srdce příběhu. V centru dění stojí opatrný, spořivý pan továrník, muž pevně zakořeněný v tradici a odpovědnosti, a jeho syn energický, odvážný a místy až zbrkle impulzivní, jenž touží po změně. Jejich spor o modernizaci sklářské továrny není jen technickou otázkou nových strojů, ale především střetem dvou životních filozofií. Jistoty proti riziku, zkušenosti proti nadšení, opatrnosti proti vizi. Tato dramatická linie je citlivě protkána něžnou romancí, která dodává vyprávění lidskost a jemnost. Atmosféru navíc odlehčuje komická dvojice úředníků, jejichž pohotové dialogy a drobné půtky přinášejí do příběhu humor, jenž nikdy nesklouzává k lacinosti, ale naopak podtrhuje charakterovou pestrost celého ansámblu. Ačkoliv film pracuje s relativně malým počtem postav, každá z nich je vykreslena s pečlivostí a citem pro detail. Společně pak vytvářejí harmonický celek, který připomíná dokonale sladěný orchestr, v němž má každý nástroj své nezastupitelné místo. Motiv modernizace zde rezonuje jako nadčasové téma. S každým pokrokem přichází nejen příslib efektivity a pohodlí, ale i stín obav, jako je strach ze ztráty zaměstnání z nepotřebnosti, či z proměny zaběhnutého světa. Právě tato ambivalence dodává filmu hloubku a aktuálnost, která přesahuje dobu jeho vzniku. Přestože je děj relativně jednoduchý, vyznačuje se výraznou emocionální katarzí. Film graduje s přirozenou lehkostí, bez hluchých míst, a i přes kratší stopáž si uchovává dynamiku i napětí až do závěru. Tato klasika české kinematografie tak zůstává nadčasovou perlou. Citlivou, zábavnou i podnětnou. Nabízí nejen pohled do minulosti, ale i zrcadlo současnosti, a proto ji lze s čistým svědomím doporučit každému divákovi, který hledá lidský příběh s hloubkou, emocemi a jemným humorem.

Zpočátku takové spíše agitační, ale pak se děj začne motat kolem peněz, a to už jej jiná. Svěží komedie podle mne, a žádné drama. Líbilo se a pobavilo. Jen ta Štěpničková je tam děs, ale nejde z ní hrůza jako jinde.

Jednou a vícekrát dobrovolně opravdu ne. A nic na tom nezmění relativně vtipná dvojice staršího pana účetního a mladšího pana korespondenta. Také jsem pro jistotu zkontrolovala rok výroby filmu. Ty agitační řeči mne opravdu mátly, člověk by řekl, že je tak o deset let později, ale tam už by zase sklářský synek neměl co řešit.

Velice nenáročný dramatický příběh natočený částečně již v době okupace. Nevěrohodný příběh o vztahu staršího majitele sklářské továrny a jeho zaměstnanců – dělníků a administrativních úředníků. Do příběhu zasáhnou i zamilovaná vychovatelka Amálka, která se stará o dceru majitele firmy. Dále je tu přidrzlý továrníkův syn, který se snaží prosadit moderní metody do chodu továrny. Furt se tu hází slovem „racionalizace“. Možná by se dalo napsat, že se jedná o sociálně kritický snímek. Ale prdlačky. Autorem scénáře je Čeněk Šlégl. A ač si jej jako člověka vážím, tak jeho texty doopravdy nejsou žádným velkým duchaplným uměním. Např. scéna ze soudního procesu. V podstatě se tu chce po obviněné z krádeže peněz, aby dokazovala svoji nevinu, místo, aby obžaloba dokazovala její vinu. Vrcholem bolesti sledování snímku je však scéna poslední. Kdy se v ději skočí o skok o nějakých dvacet let dopředu. Ty dialogy by mohly být součásti jednoho ze stupňů práva útrpného. Film je to dost neznámý. Jeho kvalita je nízká.