Případ Lupínek

Dětské filmy padesátých let často vznikaly pod silným ideologickým vlivem, což jim paradoxně zajistilo i určitou „pohodu“ na růžích ustlanou. Díky tomu vznikly skutečné skvosty, jako je nezapomenutelný film „Zpívající pudřenka“ (1952), kde roztomilá skupinka dětí statečně nahání západní agenty v srdci Prahy. Tento film nejenže baví, ale zároveň nabízí fascinující náhled do dobových nálad a dětských hrdinských představ. Václav Vorlíček, který se postupně prosazoval v rámci tehdejší „Nové vlny“, pak přináší svěží vítr do dětské kinematografie. Jeho první film určený dětem již opouští ideologické klišé a stává se čistě zábavným dětským detektivním příběhem. Ačkoli technické postupy odpovídají stále standardům padesátých let, námět pátrání po ztracených loutkách samotnými dětmi je kouzelně naivní, ale právě proto nesmírně poutavý z dětského pohledu. Film je jednoduchý, volný a povzbuzující, přináší radost a dobrodružství, které dokáže nadchnout i dnešní diváky klasických filmů. Po tvůrčí stránce představuje výjimečný počin své doby, který dodnes těžko překonává svou upřímností a hravostí. Tento film je důkazem, že i s omezenými možnostmi lze vytvořit trvalý a osvěžující zážitek, který umí ještě oslovit celou rodinu.

Jeden z prvních filmů režiséra Václava Vorlíčka. Tradice českého dětského filmu pokračovala i v této nepříliš nápadité detektivce o loutkářském pionýrském souboru a ztrátě jejich kufru s loutkami.

No, tak mě v první řadě překvapilo, že je to barevný, protože s tím jsem fakt nepočítal a hned na začátku mi to zvedlo náladu. Pak už jsem se spíš jenom nudil a pozdější potenciál Václava Vorlíčka v tom vážně vůbec nenajdete. Na druhou stranu, jestliže je tohle starý padesát let, zas taková hrůza to není.

Napínavé pátrání po loutkách. Hm, pro děti, a to asi ty nejmenší možná zajímavé. Pro mne to bylo zbytečně dlouhé a domotané. Ale koukatelné.