Zlatá reneta

Film jsem viděl jednou, a již se k němu nemusím vracet, ikdyž je film s mnoha oceněním, já jsem děj nepochopil a tož, se mi tedy ani nelíbil. Höger může dělat co chce, ale film je jenom asi pro inteligenty...

Teď budu vypadat jako úplný barbar, ale mě se Zlatá reneta téměř vůbec nelíbila. Jediný důvod, proč jsem ji shlédl až do konce byl ten, protože dle mého názoru si Otakar Vávra zaslouží nějakou pozornost a každý filmový fajnšmejkr (za kterého se já považuji) by měl znát jeho díla. Zlatá reneta je prózou od Františka Hrubína, jednoho z našich velikánů dvacátého století. A přesto že se jednalo o prózu, mátla mě tam přehršel básnických obratů, které jsem vůbec nedokázal pochopit. Navíc časté flashbacky mi děj zamotaly úplně. Je to škoda, ale kdybych si nepřečetl obsah filmu, vůbec bych ani netušil, oč se jedná. Příště, až budu sledovat nějaký Vávrův film, třeba slavnou "Romanci pro křídlovku", budu se snažit pekelně se soustředit, aby mi neunikl jediný detail. Teď se tedy milovníkům této tvorby omlouvám ze velmi nízké hodnocení, bohužel jsem se snažil hledat pozitiva kde to šlo, ale téměř žádná jsem nenašel. Ale jak už jsem psal, slibuji, že příští film budu dávat mnohem mnohem víc pozor...

Otakaru Vávrovi se stal po režijní stránce takřka zázrak. Zfilmovat tak složitý a těžkopádný příběh Františka Hrubína o stárnoucím muži snažícího se beznadějně vyrovnat se svým životem a dávnými osudy chtělo nejen ohromné úsilí, ale i patřičné pochopení literární látky a hlavně vizi jak to celé převést do obrazu filmu. Spolupráce režiséra se samotným autorem tomu dosti ulehčilo a tak po vzájemných radách byl natočen tak hluboký psychologicky temný film, že temnější snad už být ani nemohl. Povedlo se zde vstoupit do mysli člověka tak ušlechtile, až jde z toho strach. Mistrovský a nikým jiným neopakovatelný herecký výkon Karla Högera dodal postavě svoji patřičnou sílu a tak ve spojení s povedenou kamerou, vizualizací a psychologicky temnou hudbou vznikl snímek jaký nemá obdoby. Jeho ocenění je tedy zasloužené a pro mladé tvůrce by mohl sloužit jako názorný příklad takovéto tvorby.

Neprožil jsem ani válku ani jsem nezažil komunisty v produktivním věku, přesto občas mívám podobně depresivní životní pocit jako hlavní hrdina filmu. Myslím, že za ten nepříjemný ponor na dno duše by se nemusel stydět ani Ingmar Bergman.