Po proudu

Po otázce transsexuality ve filmu Tracey se mladý hongkongský režisér Jun Li ve svém druhém filmu opět obrací k sociální kritice. Zabývá se tentokrát tématem bezdomovectví, přičemž na to nahlíží pomocí skutečného případu z roku 2012, kterým se sám zabýval při svém studiu žurnalistiky. Bezdomovec Fai se po propuštění z vězení vrací na ulici, kde se znovu setkává s ostatními muži a ženami, kteří z nějakého důvodu skončili bez domova. Jedné noci však jejich život naruší úklid ulice, kdy je jejich příbytek zničen a jejich věci vyhozeny společně s odpadky. S pomocí sociální pracovnice slečny Ho se skupinka bezdomovců rozhodne vládu zažalovat za to, že nedostali dopředu upozornění o úklidu. Zároveň se ztrátou svého domova si musí zařídit nový příbytek. Mluvit o Po proudu jako o příběhu Faie a jeho boji proti vládě by však bylo značně reduktivní a zkreslující. Film je spíše o každodennosti skupiny lidí na okraji společnosti, přičemž jejich soudní spor je jen další součást této rutiny. Skrze každodennost film zkoumá svět lidí bez domova, jejich hodnoty a mikro příběhy. Více než v soudní místnosti během slyšení se film odehrává na ulici během každodenních konverzací, díky nimž se mohou nenásilně odhalovat a rozvíjet jejich osobní lidské příběhy. Po proudu ale není jen o jednotlivých osobách, je zároveň příběhem celé komunity, která je stavěna do kontrastu s okolním světem, jenž se o ně nestará a odmítá s nimi zacházet jako se skutečnými lidmi, kteří si zaslouží slušné zacházení. Ten buď stojí v opozici k nim a snaží se je potlačit, což je případ vlády, pro kterou jsou živlem problematizujícím stavbu drahých výškových budov. Nebo s nimi jedná pro dosažení svých vlastních cílů, třeba novináři, kteří chtějí jen zajistit zajímavý materiál, nebo studenti, když s nimi dělají nesmyslné workshopy. Tragické drama o sociálních problémech Hongkongu tuto depresivní temnotu dokáže prosvítit velmi dojemnými momenty přátelství a vzájemné pomoci mezi bezdomovci. Nepřechází do melodramatu, ale nechává svou sílu vyniknout v táhlých a zdánlivě prostých záběrech bez emočních excesů. FilmAsia