Vozka smrti

Švédské němé mistrovské dílo, které geniální režisér Victor Sjöström natočil podle literární předlohy nositelky Nobelovy ceny Selmy Lagerlöfové, vtrhlo do tehdejších kin jako nespoutaný kinematografický živel. Podle dobových pramenů vyvolal snímek ve své domovině i daleko za hranicemi naprostou senzaci, která otřásla základy filmového umění. Kritika i diváci v kinech jej tehdy nepřijaly pouze jako „zdařilý film“, ale oslavovaly ho jako přelomový milník a posvátný moment, v němž se kinematografie definitivně vymanila z okovů pouťové jarmareční zábavy a hrdě vstoupila do vznešené sféry vysokého, čistého umění. Největší úžas a doslova posvátný šok však vyvolalo vizuální ztvárnění světa duchů. Legendární kameraman Julius Jaenzon tehdy dovedl techniku vícenásobné expozice k naprosté, dechberoucí dokonalosti. Například scény, v nichž přízračný kočí projíždí s průsvitným vozem po mořském dně nebo s mrazivou něhou sbírá duše zemřelých, se nesmazatelně zapsaly do dějin. Tyto efekty poprvé nepůsobily lacině ani směšně, jak tomu do té doby u průkopnických filmových triků bývalo. Na stříbrné plátno se poprvé podařilo přenést skutečnou nadpřirozenou mystiku. Technické zpracování navíc plně sloužilo hluboké psychologii postav a příběhu, místo aby bylo pouhou samoúčelnou atrakcí pro pobavení davů. Tento vizuální zázrak dokázal organicky propojit dva zdánlivě neslučitelné světy. Na jedné straně stojí syrový, špinavý sociální realismus, jako například nekompromisní pohled na alkoholismus, domácí násilí, drtivou chudobu a stín tuberkulózy. Na straně druhé se rozprostírá hluboce spirituální, transcendentální příběh o vině, vykoupení a posmrtném životě. Snímek však nementoruje, ale skrze temnou atmosféru a snové sekvence naopak diváka emočně drtí, aby mu vzápětí daroval katarzní naději. Struktura vyprávění navíc předběhla svou dobu o celá desetiletí. Děj se odvíjí v několika fascinujících časových rovinách. Mistrovsky tak využívá složité retrospektivy a nabízí dodnes nevídaný narativní labyrint. Retrospektivu uvnitř retrospektivy. Není divu, že byl tento film prohlášen za absolutní triumf světové kinematografie a vizuální básnictví, které do té doby nemělo obdoby. Navždy upevnil celosvětovou reputaci tzv. Zlatého věku švédského němého filmu a proměnil pojem „Švédská filmová škola“ v nesmrtelný symbol nejvyšší umělecké kvality. Vliv tohoto filmového klenotu rezonuje dějinami jako mohutná ozvěna. Naprosto uhranul mladého Ingmara Bergmana, který později přiznal, že jej viděl snad stokrát. Zjevná inspirace postavou Smrti se pak nesmazatelně otiskla do jeho slavného filmu „Sedmá pečeť“ (1957). A vliv nekončí ani tam. Ikonická scéna, v níž postava jménem David Holm zběsile seká sekerou do dveří, se stala přímou inspirací pro legendární hororový moment Stanleyho Kubricka ve filmu „Osvícení“ (1980). Tento němý a stále inspirativní film plným právem září na samotném vrcholu zlatého fondu světové kinematografie jako věčný monument lidské imaginace.