Volha, Volha

Snímek, který je tak nabitý optimismem, že z něj sálá radost v každém záběru. Tato legendární muzikálová komedie však nebyla jen pouhou kinematografickou hříčkou. Ve své době fungovala jako mocný politický manifest. Zatímco dobová sovětská kritika pěla na snímek nekonečné ódy, pod nablýskaným povrchem se v hloubi skrývala mrazivá ambivalence a všudypřítomný strach. Snímek byl světu prezentován jako zářný důkaz šťastného a blahobytného života ve SSSR. Recenzenti se předháněli v popisech o nakažlivém optimismu, který měl dokonale zrcadlit stalinskou éru a její slavné heslo: „Život se stal lepším, soudruzi, život se stal veselejším.“ Snímek nemilosrdně bičoval přežitky starého myšlení a údajnou lenost, čímž měl symbolicky očišťovat sovětskou společnost od všeho nežádoucího. Traduje se, že šlo o Stalinův nejoblíbenější film. Byl z něj natolik nadšen, že údajně nechal kopii poslat i americkému prezidentovi Rooseveltovi jako ukázku kulturní vyspělosti své země. V takové atmosféře tedy byla jakákoli negativní recenze vnímána jako politická sabotáž. Snímek se stal ostře nabitou zbraní v kulturním boji proti Západu a mistrovským dílem propagandy, který umně zakrýval krvavé hrůzy Velkého teroru, vrcholícího právě v době natáčení. Ach, ta všudypřítomná politika! Z dnešního pohledu však nelze snímku upřít jeho řemeslnou výjimečnost. Pokud odhlédneme od tragického kontextu doby, zůstane nám počin s podmanivými písněmi, groteskním humorem a nefalšovanou živelností. Jako hudební komedie z vesnického prostředí funguje dodnes. Dokáže pobavit, potěšit a přivést diváka na zcela jiné myšlenky, i když v pozadí stále cítíme ten mrazivý stín historie.