Vlak

V době, kdy Wajda s Munkem představují ve svých filmech válečné osudy svých rodáků, nahlíží Jerzy Kawalerowicz spíš do jejich niter. Víc než národní traumata ho zajímají jednotlivci a jejich šrámy na duši, které pečlivě analyzuje. Jeho prvním příspěvkem do psychologicko-existenciální odnože polské školy byl Pravdivý konec velké války (Prawdziwy koniec wielkiej wojny, 1957), drama bývalého vězně koncentračního tábora sužovaného psychickou poruchou. V dalších snímcích ale spojitost s válečnou tematikou zcela opouští. Ve Vlaku pak pomocí melodramatické linky ukazuje citovou vyprahlost svých hrdinů a studuje podstatu lidské samotnosti. Nesoustředí se pouze na ústřední postavy a jedno melodrama poctivě porcuje pro všechny role. Jednota místa a času, rámovaná cestou vlakem, umožňuje Kawalerowiczovi rozehrát naplno i kriminální zápletku, která dominuje první části filmu. Celý příběh pak vypráví formou jednotlivých příhod, které postupně poodhalují charaktery postav. V lůžkovém oddíle nočního vlaku mířícího k moři se shodou okolností setkávají lékař Jerzy a krásná Marta. Jelikož nezbývá volné místo, jsou oba nuceni strávit cestu spolu. Mezi spolucestujícími se ale nachází i Staszek, bývalý Martin milence, který se ji stále snaží přesvědčit, aby s ním zůstala. Mezi Martou a Jerzym se postupně rodí přátelský vztah. Nestihnou ale překročit jisté meze, neboť jejich kupé nečekaně navštíví policie, která hledá vraha, jenž v afektu zabil svoji ženu. I když je za něj nejprve považován Jerzy, ukáže se, že skutečný vrah je stále ve vlaku! Kawalerowiczovi se ve Vlaku podařilo vytvořit, i když mimoděk, skrze kolektivního hrdinu realistický obraz tehdejší polské společnosti, nakrátko probuzené po politických změnách roku 1956. Vlak měl doma mimořádný divácky úspěch. Dostalo se mu ale uznání i za hranicemi - na benátském festivalu byl oceněn za mistrné technické zvládnutí kamery. Petr Vlček Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016