Trojúhelník smutku

Trojúhelník smutku není trojúhelník, ale nejméně oktagon smutku, nudy a utrpení. Má-li to být kritika či parodie na nějaké společenské jevy a sféry, neoslovila mě. Jediné, v čem mohu autora obdivovat, je to, že dokázal vybrat tak zoufale nesympatické herce a natočit s nimi tak dlouhý ubíjející film. Střídmě rozházené a tlumeně předkládané pokusy o sociální a politickou kritiku leží ubezdušené hluboko pod hladinou uspávající šedi a nezachrání to ani změna kapitána, rudá agitka, natož snad fekální proryv, a už vůbec ne konec utnutý doslova v půlce kroku. Proč film tak váhavě, ba přímo úzkostlivě našlapuje kolem nadhozených témat a neskočí do toho po hlavě? Vždyť zvolené téma je plodné a má potenciál časované pumy ve sklenářství! Výsledek mi však přišel umatlaný, plochý a nevalný, o tom konci raději ani nemluvit.

Pár dobrých momentů, pár momentů k zamyšlení, ale v celku je to jedna velká nuda. Film se snaží být břitkou sondou do světa bohatých, ale je to sonda až příliš prvoplánová a v důsledku až příliš tupá. A zvratky a fekálie fakt na dobrý film jen nestačí.

Myšlenka dobrá, ale zpracování ubohé. Dlouhá natažená nuda. Druhá polovina filmu lehce záživnější, než ten začátek. Celkově bych to dost prostříhal.