Ulice zpívá

Skvělá role opilce pro pana Buriana. Jeho hlášky neskutečně pobavily. Je to dobrá komedie s několika málo hloupými okamžiky a s trošku ne moc domyšleným koncem.

Mne v tomto filmu stále více oslovuje, i když jde o herecký projev na minimálním ploše na rozdíl od Marvana nebo Buriana, tragické postavy našeho filmu, pana herce Čeňka Šlégla.

Vlasta Burian a jeden z jeho nejlepších parťáků, přihrávačů, Jaroslav Marvan opět na scéně. Tentokrát v komedii, naivní, i smutně laděné. Zde se možná tvůrce babyboxu také mohl inspirovat. Zoufalá anonymní osmnáctiletá matka odloží své milované dítě do takové kouzelnické bedny a to se následně dostane do výchovné péče dvou cirkusáků. Ti si s nějakými ouřady nelámou hlavu a dítě si ponechají. Pak je skok v čase. A z malého roztomilého dítka se stane namyšlený dospělý muž. Takový fracek. Ten, kde může, tam rozdává radost. Tu laškuje s hospodyní Lory, tu se zase věnuje sousedce Katy. Dvojice cirkusáků také zestárla o oněch asi dvacet let. Jsou nemožní. Na co sáhnou, to pokazí. Kamaráda jim občas dělá přítel alkohol. Burian je ve své roli už dost slabý. Opakuje se. Snad nejlepší humorné místo je vaření kávy v pekáči a rozdělávání ohně. Když budete mít před sebou kamna se čtyřmi dvířkami. Ve kterých se ten oheň rozdělává? Pak je tu zápletka s ukradenými šperky. A nakonec? Příběh dopadne tak, jak má. Film měl premiéru na počátku Protektorátu. Snad ve své době znamenal, aby lidé myšlenkami utekli od reality. Osobně jej řadím ke slabému průměru.

Vlasta Burian ve svém prvním filmu natočeném za Protektorátu Čechy a Morava opět předvedl nejen svůj herecký um, ale tentokrát i režijní pokus, byť za přísného dohledu Čenka Šlégla a Ladislava Broma. Tento snímek tak představuje unikátní milník v české kinematografii. Bohužel také svědectví o specifické době, kdy umění muselo hledat cestičky mezi politickými omezeními a tvůrčí svobodou. Výjimečnost filmu tak spočívá v tom, že šel naproti tehdejšímu proudu. Jako jediný totiž obsahuje postavu židovského vetešníka Puškvorce, vykreslenou negativně. Tato postava, která se chová nepoctivě a snaží se manipulovat hlavní hrdiny, odráží politickou situaci té doby, kdy se pod německou nadvládou začaly prosazovat protižidovské stereotypy, i když o židovském původu postavy není ve filmu explicitně zmínka. Tento fakt ukazuje, jak citlivé bylo tehdejší filmové prostředí a jak Burian z opatrnosti musel svůj příběh pečlivě vyvažovat, aby nepodléhal nacistické propagandě. Jako režisér pojal Burian celý koncept svérázně a vytvořil filmovou komediální estrádu, která byla v české kinematografii neobvyklá. Namísto tradičního narativu použil formu divadelních skečů, kdy jeden humorný výstup střídá druhý, a Burian sám doslova kulometnou salvou hlášek baví diváky po celou stopáž filmu. Tento styl v podstatě navazuje na jeho předchozí film „Funebrák“ (1932), který rovněž zprostředkovával divadelní atmosféru. Avšak právě zde Burian s Marvanem dosáhli vrcholu své filmové spolupráce. Dějová linie je sice poměrně jednoduchá a slouží spíše jen jako rámec pro jednotlivé skeče, ale právě tato jednoduchost je silnou stránkou snímku, neboť umožňuje plné uplatnění vtipu, herecké energie a improvizace. Humor, který Vlasta Burian a Jaroslav Marvan předvádějí, je svěží, rychlý a naprosto nevyčpělý, což dokládá, jak nadčasové a stále zábavné jsou jejich výkony i dnes, kdy je většina současných komedií často mdlá a bez šťávy. Tento film je tak nejen cenným historickým artefaktem, ale i skutečným klenotem české filmové komedie, který si zaslouží pozornost všech milovníků humoru a klasické kinematografie. Je to dílo, které svou energií, vtipem a jedinečným hereckým mistrovstvím překonává čas a připomíná nám, jak významnou postavou byl Vlasta Burian nejen na divadelních prknech, ale i před kamerou.