Scenáristka, režisérka a producentka
Lucia Klein Svoboda (nar. 1979) debutovala filmem Pirko (2016), na němž režijně a producentsky spolupracovala s manželem Petrem Klein Svobodou (nar. 1980). Mstitel se stal jejím druhým filmařským počinem. Zatímco celovečerní prvotina, na které má podíl jako dramaturg mimo jiné i zkušený scenárista Marek Epstein, staví na syrovém realismu a snaze o relevantní společenskou výpověď, v následujícím díle s podtitulem „komedie pro svobodné duše“ přichází Klein Svoboda s vypravěčsky rozvolněným autorským experimentem podvracejícím divácká očekávání a vzývajícím bezuzdnou anarchii, nelogičnost a surreálnost. Oba filmy spojuje výrazná estetická výlučnost na poli české hrané tvorby spočívající ve vykalkulované snaze šokovat, zneklidňovat a vyvolávat pocity zhnusení. – Divadelní herec Anton Dvořák kvůli opakovaným alkoholovým excesům přijde o práci. Malému synovi Tomáškovi nalže, že je kosmonaut, a své časté absence v domácnosti svádí na přípravu důležité mise na Mars. Nadále se oddává častým pitkám, není s to si najít zaměstnání a opustí jej manželka s dětmi. Spřátelí se s excentrickým spisovatelem Moukou, který hrdinu zavede na vrakoviště do kolonie bezdomovců. S nimi se vydá na divokou jízdu Prahou, aby se s gustem pomstil šéfovi divadla. Nešťastnou náhodou se vybourá i s Moukou v kamionu. Snímek pokračuje vyobrazením hrdinových představ v kómatu (v abstraktním prostoru, v chladné krajině, při rozhovoru s bohem v baru...). Finále se odehrává po jeho probuzení v nemocnici, kde si jej ruská tajná služba splete s kosmonautem a neúspěšného herce pošle na Mars... – Všechny tři části filmu se nesou ve znamení sledu těžko předvídatelných událostí a vizuálních atrakcí, jež v ději často postrádají motivaci nad rámec prvoplánové bizarnosti a ohledávání hranice diváckého vkusu. Snímek pracuje s vulgarismy, opileckým a fekálním humorem a vystavuje na odiv extrémní nahotu. Jindy nese atributy ryze experimentálního díla založeného na volných asociacích, popření logiky, výsměchu interpretace a absurdnosti. Rovněž stereotypně zachycuje určité fenomény, například typické rysy národních charakterů a podobně. Výtvarné pojetí čerpá z mnoha zdrojů, kostýmy připomínají superhrdiny z počítačových her a odkazují i na dětskou fantazii. Výsledkem je nostalgický retro nádech díla. Velmi výrazný soundtrack na sebe co chvíli strhává pozornost a svou eklektičností podtrhuje celkovou nezařaditelnost díla. Místo původní filmové hudby tvůrci volili převzaté skladby (sovětské lidové, chytlavé syntezátorové melodie), jimž dominuje výběr populárních československých normalizačních šlágrů. Řada z nich pochází z pera skladatele a hitmakera Karla Svobody (1938–2007), otce Petra Klein Svobody, jenž je pod filmem podepsán jako producent, kameraman a jeden z dvojice hudebních dramaturgů.
Zdroj: -cib- / NFA
