Tiše lkají moje písně

"Tiše lkají moje písně". Neomezené možnosti filmového zpracování životů dávno mrtvých tvůrců, jejichž díla přešla do encyklopedií nesmrtelnosti a stíny života do romantických legend, svedly německou produkci k vytvoření hudebního dramatu skladatele Franze Schuberta. Film, kterému bylo dáno do názvu motto jeho písně..Tiše lkají moje písně..., není veledílem, jak ani nemůže být u dílka tak prchavého kouzla a náladovosti chvíle, je však výsledkem dobrého propočtu, jak prvek sladkobolu a starosvětskosti sladit v nerušivou skladbu trojzvuku: kamery - herectví - melodičnosti. Režisér, kterým byl tentokrát herec Willi Forst, zpracoval příběh známé Schubertovy symfonie h-moll Nedokončené, motivovaný nešťastnou skladatelovou láskou k hraběnce Esterházyové, která poprvé zve tvůrčí proud jeho inspirace výsměchem a po druhé slzami zoufalství, vlastní beznaděje a pokání, zčásti epickými obrazy z někdejší vídeňské idyličnosti, z jejich salonů a z bídy schubertovské bohémy, jednak lyrikou širokých panoramat zralé přírody, v závěru pak ryzím vizionářstvím prolínající se obrazové kompozice církevních motivů. O velikých zásobách dobrého standartu mimických a hlasově obdařených tvůrčích sil, které měl německý film k dispozici, svědčily představitelé filmu Mártha Eggertová, Luise Ulrichová a Hans Jaray. V mnohém dokazuje smysl pro účinek obrazu také kameraman Franz Planer.