Šest žen pro vraha

Hororová klasika s prvky gialla režiséra Maria Bavy mě potěšila. Po dlouhé době opět italské retro natočené stylově se správnou mírou napětí a dávkou filmového sadizmu. Pokud má krutě zemřít šest krásných modelek, trochu té sexuální "ujetosti" se musí vynořit. Tajemný vrah celý v černém, s čímž kontrastuje bílá kukla, se musí hodně snažit, aby se neopakoval ve způsobu zabití, což je další typický prvek pro příběhy tohoto žánru. Interiéry zaplněné figurínami, vždyť jsme v módním salónu, do kterých oběti naráží při honičkách, jsou už jen doplňkem stejně jako nezbytný červený telefon, vana s mrtvolou, mrtvola v kufru auta, fingovaná sebevražda břitvou, zadušení polštářem, kokain atd. Mrtvoly ani nemusí divák počítat, jsou už v názvu filmu.

Dnes už vlivem nadměrného množství nejrůznějších napodobenin nedoceňované mistrovské dílo průkopníka subžánru giallo Maria Bava, který si film napsal, zrežíroval i natočil. Pojal vizuální techniku Noir filmu a vložil do obrazu barvy jako nikdo. V každičké scéně má každá věc i postava své nezastupitelné místo, čímž vytvořil naprosto dokonalé obrazy vytvářející atmosféru strachu, nejistoty a hlavně hrůzy. Každá optická poloha má zkrátka svůj význam a má svou instinktivní polohu. Občas to sice kazí topornější herecké výkony, ale to se dá ještě překousnout. Děj je už ve své lehkosti bohužel také předvídatelný, ale je bohatý na styl, což právě vytváří neobvyklé filmové dílo ve svém podání. Zápletka se točí kolem módního domu a vražd modelek, z čehož vzniká otázka, jestli se právě tímto filmem také neinspiroval český tvůrce Otakar Fuka pro svoji pošmournou normalizační kriminálku „Černá punčocha“ (1985). Mario Brava si i přes svou dějovou jednoduchost se vším krásně pohrál, takže sice se brzy dozvídáme identitu vraha, veškeré prostředky a motivy, ale to nám ve své podstatě zase dává zcela jiný pohled na psychologický stav věci. Atmosférické vražedné scény probouzí veškeré aspekty hrůzy, které z psychedelična strhávají diváka do palčivé bolesti. Přímočará brutalita chtě nechtě prostě zasáhne. Nádech surrealismu tedy v tomto předčí očekávání, čímž se právě tímto pojetím stal snímek průlomovým a pro dlouhá další léta plně inspirujícím. Vlastně se dá i tvrdit, že v rámci hororu se tímto také jedná o základy dalšího subžánru, a to v oblasti slasheru. Mario Brava tímto svým posílením inovativního stylu teroru a hrůzy tvrdě překonal Alfreda Hitchcocka, který se taktéž proslavil svou průkopnickou schopností ve své formalitě.