Sud prachu

Film jsem viděl před nějakými pěti lety a nemůžu na něj zapomenout. Např. scéna, kdy se dva kamarádi boxují, nejdříve přátelsky, ale postupně se navzájem vytočí sporem ohledně svých manželek natolik, že zápas přejde do skutečného boje na život a na smrt, je filmařsky i lidsky strhující. Ve všech příbězích filmu jde o ventilování přetlaku při nějaké napohled banální, ale přitom krizové situaci. Mimo jiné tak film reaguje na národnostní spory uvnitř bývalé Jugoslávie, ústící do války na Balkáně. Goranu Paskaljevičovi se povedl vynikající a v mnoha směrech podnětný film.

Velmi působivé drama. Mozaika, složená z 12 příběhů. Z tohoto důvodu může připomínat naše Knoflíkáře, ale kde podobnost začíná, tam taky končí. Sud prachu míří úplně jinam, je totiž v jistém smyslu až příliš realistický. Je to hluboká sonda do charakteru lidí z jugoslávských národů. Pravdivá a výstižná studie balkánské mentality, která je plná zanícenosti, vášně a cynismu. To nepramení jen ze všech událostí v 90. letech, ale lze vyčíst ještě jakýsi jiný, hlouběji zakořeněný neidentifikovatelný důvod. Trochu nad tím zůstává rozum stát. Pro ty, kdo se snaží pochopit Balkánskou mentalitu a bývalou Jugoslávii je tento film jako stvořený.

...„ Některé věci dát do pořádku nejde!“ Hořká a velmi svérázná mozaika deziluzí, křivd, rozhořčení, vzteku a nenávisti. ... „ Etnické napětí, občanská válka, bratrovražedná válka …“ A to ještě Jugoslávii čekala absurdnost nejabsurdnější „Humanitární bombardování“ jak to nazval náš bývalý prezident Václav Havel, přestože takový výrok bych čekala spíš od G.Bushe …. „ Svět je absurdní, politika šílenství“ .Tak ... „ Ať jsme živí a zdraví !“