Když rádio mlčí

"Teď si ten pořad budu dělat po svým" - prohlásí Jill po obnovení svého pořadu téměř ke konci příběhu, jakoby někdy něco v jejím podání mělo smysl. Rádoby psychoterapeutické rady doženou mladou ženu k sebevraždě, ale dáma si jede po svém. Hrozná nuda, televizní schéma a provedení čouhá z příběhu jako sláma z bot. A i kdyby ubylo smrtí sto lidí pohybujících se v okolí Jill nebo z jejích rozhlasových "klientů", žádné napětí pro diváka film nepřinese. Řečičky přes rádiové vlny jsou asi stejně pravdivé jako lži na sociálních sítích. A v závěru cituji klasika Jiřího Šlitra z Jonáše: "Stejně je to škoda, že se nám to tenkrát v těch Rokycanech nepovedlo". Myslím tu práci s revolverem na konci filmu.