Spalovač mrtvol

Film je tak na jedno shlédnutí a už se k němu nevracet. Ani Chramostová ani Hrušínský nejsou mojím šálkem kávy. Chramostová, do doby, než, kdy se stáhla do domácího divadla těch rolí moc nenahrála, snad stojí za zmínku Past, Bílá paní, Tarzanova smrt. Hrušínský toho prostoru měl přesto dosti, patří k vrcholným hercům, co naše země nosila, ale není důvodů z něj dělat modlu. Měl výhodu, vlastnil charismatický hlas a k tomu stačí talent a fištron. Děje ve Spalovači na film je málo, možná by stačilo na divadle a to by asi bylo hukot...

Sáhodlouhý uspávající monolog. Nic jiného. Děj plyne v pozadí, pokud jaký je, takže usnout není problém. Podivná, "umělecká" kamera, pár dobrých střihů.... nevidím na tomto snímku nic zvláštního, takže opět budu jako bílá vrána zde mezi uživateli FDb. Ale prostě jsem na tomto "díle" žádná pozitiva nenalezl, mimo pana Hrušínského ovšem, za což je bodů jako Brno, ale jinak jsem se prostě sprostě nudil.

Schizoidní záležitost s ponurou atmosférou, které vévodí Rudolf Hrušínský v hlavní roli. Musím souhlasit s některými komentáři, které zmiňují, že je role paní Chramostové upozaděná. Pokud to tak režisér chtěl, tak ano, ale zrovna jí je na pasivní roli docela škoda. Zajímavé menší roličky tehdejší omladiny - Vízner, Šulcová, Kraus a pro mne neznámá herecká dvojice, která ztvárnila děti hlavního hrdiny. Scény z bordelu...pardon, masážního salonu, prolínající se s rodinnými, zajímavé a vtipné. Konec s vizí, kdy jde hlavní hrdina všechny osvobodit, mráz běhal po zádech.

Mistrovské filmové dílo Juraje Herze dle literárního počinu autora Ladislava Fuksy s mistrovským hereckým koncertem Rudolfa Hrušínského, který postavu ředitele krematoria Karla Kopfrkingla zvěčnil tak dokonale, že je, stejně jako jeho pojetí Švejka, chtě nechtě, naprosto nepřekonatelný. Jedná se o epickou prózu s grotesktními až hororovými prvky, čemuž dal Juraj Herz režijním umem sobě vlastním ohromnou sílu, čemuž také pomohla kamera Stanislava Miloty. Černobílý obraz byl využit ve vší své dokonalosti a to i s použitím nejrůznějších úhlů obrazu a tzv. rybího oka. Z vnitřního myšlenkového přednesu Kopfrkingla při hlubším vnímání skutečně až zamrazí. Smrt je pojem a žeh osvobozením. Spojení se šílenstvím války důmyslně překonává veškerou absurditu doby právě v rámci psychiky a konání. Likvidace vlastní rodiny a spálení těl je plně v souběhu s nacistickou židovskou otázkou. Tělem a duší je Kopfrkingl hodný člověk a starostlivý otec od rodiny, odmítající násilí ze strachu z války. Jenomže propaganda udělá své a tak podlehne nátlaku, uvěří nadřazenosti a nutnosti zbavení se méněcenných lidí. Matka od rodiny židovka, syn charakterově změkčilý. Dle Tibetské filozofie navíc svůj čin osvětlí jako pomoc pro vyšší zájmy. Do tohoto díla je skutečně nutné se plně ponořit a vnímat každičké vyřčené slovo. Co věta, to myšlenka. Skutečně jde v takovém atmosférickém marasmu své doby o spásu lidstva? Sám Juraj Herz v koncentračním táboře nějaký čas pobyl, takže do snímku určitě přidal i něco svého. Pokud Kopfrkingl či snímek jako celek působí odtažitě, depresivně a zhnuseně, čímž nutí diváka od toho odejít, paradoxně splňuje svůj účel. Atmosféru nacistické doby, právě v kontextu se židovskou otázkou, už asi silněji vytvořit nejde. Reálný svět s iluzemi halucinogenních snů v souběhu s realitou a fikcí. V rámci své metaforické symbolicky docela složité filmové dílo, ale kdo se tomu poddá a nechá se unášet celým vyprávěním, plně se ocitne v duševním strachu židů, co bude dál. Snímek, který by měl být vlivem své výpovědi ceněn zlatem.