Sny o zlatě

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o další z řady standardních televizních biografií, jakých v 80. letech vznikaly desítky. Přesto tento snímek, čerpající z neuvěřitelného osudu hledače pokladů Mela Fishera, dokáže i dnes v divákovi zarezonovat silněji než by se od „televizního řemesla“ čekalo. Nejde o převratný kinematografický milník, ale jako studie lidské vytrvalosti a hraniční obsese ční nad dobovým průměrem jako maják nad rozbouřenou hladinou. Snímek samozřejmě trpí klasickými neduhy své éry. Nechybí občasná scenáristická zkratkovitost v popisu komplikovaných rodinných vazeb, křečovitá melodramatičnost a hudební podkres, který v emotivních špičkách sklouzává až k lacinému sentimentu. To vše jsou ale jen drobné pihy na tváři poctivě odvedené filmařiny. Vše stojí a padá s výkonem Cliffa Robertsona. Ten do role Fishera vložil až nakažlivý optimismus a téměř fanatickou víru v úspěch. Tedy víru muže, který každé ráno začínal větou: „Dneska je ten den!“ O to víc mrazí v momentech, kdy tvůrci odkrývají i odvrácenou stranu této vášně. Zařazení tragické rodinné události povyšuje film z pouhého dobrodružství na memento o tom, že za splněný sen se někdy platí cena nejvyšší. Zatímco historici by nad faktickou přesností scénáře možná pozvedli obočí, běžnému divákovi se dostává mix adrenalinu a realismu. Je to řemeslně suverénní podívaná, která sice ctí televizní mantinely, ale duší je stejně nespoutaná jako oceán sám.