Dva nesmělí

Když společnost Films Albatros obnovila v roce 1927 po úspěchu Slaměného klobouku (Un Chapeau de paille d’Italie, 1927) smlouvu s René Clairem, režisér začal pracovat na realistické krimi Enquéte est ouverte (Vyšetřování započalo). Avšak problémy s cenzurou projekt zastavily. Clair se proto vrátil k rozpracovanému scénáři, stejně jako v případě Slaměného klobouku založenému na divadelním kusu Eugèna Labiche, a natočil komedii Dva nesmělí. V původní jevištní podobě šlo o humornou jednoaktovku, již kritik Charles St. Cyr považoval za „tretku… lehčí než uschlý list“. Dokonce i pro mnohé dobové filmové kritiky neznamenali Dva nesmělí více než příjemnou variaci na bravurní Slaměný klobouk. Ovšem při bližším zkoumání autorka Clairovy monografie Celia McGerrová dospěla k názoru, obecně stále sdílenému, že se jedná o „jeden z nejvíce vizuálně nápaditých a úspěšných filmů němé éry“. Zápletka je postavena na milostném trojúhelníku složeném z nesmělého právníka, jeho neomaleného rivala a svéhlavé dívky. Humor vyplývá z charakterového kontrastu mezi odhodlanou hrdinkou a jejím stydlivým, neprůbojným nápadníkem. Mechanismus pointy se dá do pohybu v okamžiku, kdy si stydlivý mladík uvědomí, že disponuje zničující informací o svém soupeři. Námět se zdá být beznadějně divadelní: postavy připomínají jednotlivé události a vysvětlují své pocity v sérii promluv a písní. Clair však tuto průhlednou pavučinu proměnil v houstnoucí situační předivo nedorozumění a významových záměn – praskot ohňostroje se mění ve výstřely, muž kašlající do kapesníku se stává maskovaným banditou atd. Na podzim 1928, kdy byl film dokončován, do Francie vstoupila zvuková revoluce, o níž byl Clair přesvědčen, že zničí poetiku němého filmu. Ještě v roce 1972 potvrzoval publicistovi Charlesi Samuelsovi svou tehdejší snahu „podat i řeč prostřednictvím obrazů spíše než zvukem“. Monica Nolanová Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017