Sedmá pečeť

Určitě jeden z nejlepších filmů Ingmara Bergmana. Apokalyptickými záběry dosahuje Bergman naléhavosti, jež je v takové míře obsažena pouze v jeho nejpřesvědčivějších dílech.

Film založený vyloženě na kontrastech, jak filozofických a tak filmových. Věčně pochybovačný rytíř Block a nihilistický sluha Jof v protikladu k bezstarostným kejklířům užívajícího si s vděčností každého nového dne. Silná scéna se zástupem náboženských blouznivců v kontrastu s místy až fraškovitým chováním kejklířů. Poněkud zbytečná scéna s kovářem hledajícího svou povětrnou ženu, jež posloužila pouze jako podklad pro „filozofování“ o ženách proti hlubokomyslným rozhovorům mezi smrtí a rytířem. Film plný otázek na které je velice snadné nalézt odpovědi. Stačí jen málo, podvolit se smrti a otázky o existenci boha či satana, smyslu víry a života, jeho nicotnosti jsou rázem vyřešeny. Každý k tomuto poznání, dřív anebo později, jednou dospěje. Jediná věc je mi však záhadou. Podle jakého klíče smrt určovala kdy nastal jeho čas? (viz. závěrečná scéna na hradě). Film s originálním nápadem šachové partie se smrtí, silnými dialogy a působivou hudbou, dokonale skloubenou s děním na plátně. Ale i film bez silnějších dramatických okamžiků a zvratů a bez možnosti ztotožnit se s jakoukoliv postavou (vcelku mně bylo jedno, pro koho si smrt přijde). Snad jedině sama smrt, jelikož je jedinou jistotou v životě, si určité sympatie zaslouží. Film, který v době vzniku, zcela jistě vzbudil, především v intelektuálských kruzích, zaslouženou pozornost, hlavně volbou tématu. Z dnešního pohledu, kdy nic není tabu, bych to až za takový zázrak, jak je prezentováno, nepovažoval.

No, nevím. Na mě to asi bylo moc umělecký. Rozhodně to je originální film ale ne pro mě. Mě to přišlo zdlouhavý a složitý.

Sedmá pečeť, jedno z nejznámějších děl slovutného švédského režiséra Ingmara Bergmana. Jméno Ingmara Bergmana se již během jeho života nesmazatelně zapsalo do análů světové kinematografie, bez jeho jména se neobejde žádná významnější publikace věnující se dějinám sedmého umění. Většina umělců se snaží svými díly vyvolat u koncových diváků, tj. posluchačů diváků atd., zamýšlené druhy asociací, což se ne vždy povede. Někdy tvůrci s hrůzou zjistí, s jakými výklady různí lidé přicházejí, které mohou být na hony vzdálené původnímu záměru. U každého uměleckého odvětví existuje množství teoretiků, kteří analyzují a interpretují díla daného oboru. Z této velké množiny se časem vyčlení úzká, privilegovaná skupina lidí, jejichž podání děl časem získají taková uznání, že se stávají dogmatem. Tyto dogmatizované výklady uměleckých děl konzumentům říkají, jak konkrétní dílo vnímat, což časem vede k jisté rigidnosti. Před sledování totoho snímku jsem se cíleně vyhýbal jakýmkoliv informacím k němu se vztahujícím, protože pak bych již nebyl schopen se na film dívat nezaujatě, již bych porovnával, zda má interpretace odpovídá interpretaci někoho jiného. Na druhou stranu to bude pouze mé podání díla, které samozřejmě absolutně nemusí odpovídat tomu autorovu. Sedmá pečeť vypráví příběh švédského rytíře Blocka vracejícího se domů z křížové výpravy, na této cestě jej doprovází věrný, ale cynický panoš Jöns. Během putování morem pustošenou krajinou, potkávají různé existence od komediantské rodinky po skupinu fanatických flagelantů, včetně te nejdůležitější, Smrti. Autor prostřednictvím svého díla klade základní existencionalistické otázky, vztahující se k samotnému bytí. Navíc dílo prodchl silným religiozním duchem. Ke křesťanskému náboženství autor odkazuje již samotným názvem a úvodním prologem, který je citací z apokalypsy sv. Jana. Avšak to není jediný biblický deixis. Ten můžeme vidět na komediantské rodince, skládající se z otce Jofa, jeho ženy Mii a synka Mikaela. Je zde naprosto jasně patrný odkaz na Svatou rodinu, neboť první písmeno jmen filmových postav se shoduje s biblickými postavami, navíc etymologie slova Mikael (česky Michal) značí „Bohu podobný“. Autor nechce tvrdit, že komedianti jsou „novodobá“ Svatá rodina, jen je to jeden z mnoha náboženských odkazů. Samozřejmě, lze tento výklad velmi rychle odsoudit, coby nadinterpretaci, kdyby ji v dialogu rytíře Blocka s Mii autor nepotvrdil. Block Mii říká, ať nejezdí na jih, kde řádí mor, ať jej raději doprovodí do jeho hradu nebo se vydají na východ. A právě tato rytířova odpověď potvrzuje výše uvedenou interpretaci, neboť Svatá rodina před pronásledováním Heroda Veliké uprchla právě na východ, do Egypta. Režisér se nespokojil pouze s biblickými odkazy, ale sám se ke křesťanství vyjadřuje. Je zde možno hledat vyrovnávání se s přísnou náboženskou výchovou otcovou. Komentuje, jak se původní láska k bližnímu z evangelií proměnila až do hrůzostrašných honů na čarodejnice (v tomto ohledu je možno film hodnotit coby antiklerikální). Pomocí třech hlavních mužských postav autor definuje náboženské vnímání. Od dětinské víry komedianta Jofa, k bezvěrectví panoše Jönse, a mezi těmito dvěmi protipóly stojí titulní hrdina, kterého v této otázce můžeme vnímat jako reprezentanta většiny populace. Block touží věřit, přesto jej zmírají pochybnosti, zda náboženství nedává pouze falešné odpovědi a naděje. Zdá se, že příchod postavy Smrti uvítá (tuto postavu je možno považovat za halucinační výplod morem stíženého rytíře Blocka, nebýt scény, kdy Smrt podřezává pilou strom, na němž se ukrývá neřestný komediant), protože si slibuje odpovědi na otázky. Bohužel si rytíř neuvědomí, že Smrt mu tyto odpovědi dát nemůže, neboť Smrt je pouhým vykonavatelem. Smrt má ukončovat bytí, to je její primární a jediná funkce, nelze po ní tedy požadovat odpovědi na otázky „Co bude pak?“.