Anatomie zla

Zdálo se, že po druhé světové válce - a s pamětí vyhlazení milionů lidí - se Evropa už nikdy nestane místem hromadného zabíjení. Ale za ukrajinským Lubny, kde bylo jednoho říjnového dne zabito na dva tisíce Židů, následovala po desítkách let Srebrenica. Filmová esej představuje ty, kteří se osobně podíleli na evropských genocidách. Pokouší se osvětlit síly krutosti, které vedly lidi žijící dnes obyčejné životy k tomu, že se dopustili hromadného vraždění. Vypovídají příslušníci polovojenských srbských skupin a dva velitelé tzv. Einsatzgruppe, jež působila na východní frontě, kde během dvou let čtyři z jejích jednotek vyvraždily více než milion lidí. Někteří z mužů přijali účast ve filmu jako prostor k obhájení se či k lítosti. Jiní jen popisují mechaniku vraždy, jako by svojí výpovědí o práci vojáka chtěli přispět do protokolu dějin. Bývalý velitel německého komanda popisuje, jak efektivně vykonávali svoji práci: ženy byly přinuceny držet své dítě na hrudi, aby mohli být zabiti dva lidé jednou kulkou. Refrénem snímku je cesta krajinou, natočená v pomalém snovém pohybu. Netečná příroda dává filmu elegický ráz a režisér, tázající se po povaze zla, obrací v závěru otázku proti sobě: jak bych se zachoval v podobné situaci, jednal bych jinak než tito vrazi? Zdroj: MFDF Jihlava