Nebesa se chvějí a země se bojí a oko oku bratrem není

Uvedeno na 51. mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary 2016. Snímek, jenž má neskutečně dlouhé jméno. Sledování nuda. Příběh nuda. Více jak třetina sálu během promítání odešla a zbytek měl namále. I já chvíli zatínal zuby a přesvědčoval sám sebe, že prostě nejsem srabák a z kina neodejdu. Proč tedy hodnotím padesáti procenty? Nebesa se chvějí a země se bojí a oko oku bratrem není má úžasnou atmosféru a divák přímo cítí, v jaké zapadlé pustině to hlavní hrdina je, jak tam ubíhá čas a život a co za typ lidí tam žije. Přímo se vcítí do všech prekérností, které režisér zažívá. A jelikož jsem v těchto končinách také nějakou dobu strávil, a jelikož se mi stalo něco podobného jako Benu Riversovi, nemohu prostě hodnotit hůř. Nebyla to pěkná podívaná, nechci už podruhé skončit ve spárech banditů, ale plně chápu bezmoc, která odsud přímo trčí. Takže pokud je žánrem zvolen dokument, je to dokument o pocitu bezmoci, kdy se člověk ocitnu sám tváří tvář Subsaharské Africe. Nelituji shlédnutí, ale podruhé už ne-e...

98 minut mi přišlo jako několik hodin a trpěl jsem podobně jako když hlavního hrdinu unesli. Bez náznaku vysvětlení se snímek ubírá pouštní cestou, kterou hlava nebere. Někdy si člověk říká, jak se takový film dostane na festival.