Rodinné štěstí

Szabolcs Hajdu dokázal v 81 minutách filmu Rodinné štěstí citlivě vystihnout všechny frustrace současné maďarské společnosti. Postavy probírají emigraci, nemajetnost, každodenní pochyby, trable partnerských vztahů a především totální absenci jakékoli vize budoucnosti. Rodina Ernelly se totiž vrátila do země ze Skotska absolutně bez peněz. V domácnosti její mladší sestry Eszter, kde Ernella a spol. našli dočasné útočiště, vzduch téměř vibruje. Oba páry řeší podobné problémy, každý na ně však reaguje jinak. Hajduova hořká pilulka sice není všelékem, ale bohatě stačí na to, abychom se po zhlédnutí filmu na okamžik zastavili a zamysleli se nad svým vlastním „rodinným štěstím“. Dílo Szabolcse Hajdua oceněné na loňském karlovarském festivalu Křišťálovým glóbem pro nejlepší film i herce je v mnoha ohledech revoluční. Hajdu a jeho tým ukázali, že filmová tvorba a úspěch dnes už nemusejí být otázkou peněz. Rozpočet celého filmu, jenž ani nežádal o grant Maďarského národního filmového fondu, se zastavil na třech milionech forintů (asi 256 tisíc Kč). Štáb točil 18 dní, všichni pracovali z čirého nadšení, utrácelo se jen za zvukovou techniku a catering. Za kamerou navíc stáli studenti posledního ročníku oboru kamera, které Hajdu učil na Budapešťské metropolitní univerzitě. Režisér jim vyznačil systém souřadnic, v němž se mohli pohybovat, a protože se děj odehrává v jednom bytě, jejich možnosti determinoval i omezený prostor. Všichni pracovali jako kameramani jediný den, dalších pět dní se starali o světla. Díky tomu zůstal film obrazově jednotný, ačkoliv ve způsobu snímání lze najít rozdíly. Když režisér zjistil, že dojde i k dotáčkám, požádal o záskok kameramana několika dokumentů Csabua Bántóa, aby nemusel „vyzdvihovat“ jen některé studenty. Tak se stalo, že má film nakonec 13 kameramanů, což je podle všeho maďarský rekord. I Béla Tarr pracoval na Werckmeisterových harmoniích (Werckmeister harmóniák, 2000) „jen“ se šesti kameramany. Géza Csákvári Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017