„V dnešní době vymizel amatérismus, o to víc jsem si toto slovo latinského původu zamiloval. Jeho slovní kořen odkazuje k lásce a uměleckému řemeslu,“ říká José Luis Guerín. Španělský režisér se před nedávnou dobou nechal vtáhnout do projektu, jenž vzešel od jedné univerzitní studentky a jejího profesora. Propojení filmového a pedagogického světa dalo vzniknout jakémusi psychodramatu, jehož forma se utvářela hlavně ve střižně. Ostatně podle Guerína právě tam může dojít k odhalení dalších významů, o nichž v průběhu natáčení nemají tvůrci ponětí. Některé formální postupy jeho zatím posledního snímku, jako časté filmování přes sklo, sice podmínila i ekonomická úspornost, v celkovém pozorovacím módu dokufikce jsou nicméně velmi účelně využity.
José Luis Guerín se tu opět věnuje portrétu, tematicky ho zajímají možná zdánlivě nefilmové okruhy, v důsledku tak jeho Akademie múz připomíná některé filmy režiséra, antropologa a průkopníka etnofikce Jeana Rouche. Konflikty vznikají na plátně přímo před našima očima, jednoznačně oddělit inscenované od dokumentárního nelze, respektive oba přístupy tu splývají, protože zatímco profesor a studenti jsou skuteční, vše okolo je smyšlené. V rámci filmu zůstal tedy každý protagonista sám sebou, což mu umožnilo získat dostatečný odstup od své role i celé hry. Každý sice nosí určitou masku, na okolí ovšem reaguje dle své „pravdy“ – v čemž leží i podstata psychodramatu.
Postavy fungují jako katalyzátor, dějová zápletka není důležitá, protože zůstala jen rámcem. Skutečným režisérem a vodítkem se stala kamera. Jednotliví protagonisté jsou postupně vtahováni do hry, ocitají se vklíněni mezi vlastní bytí a hraní a vyjadřují to, co by jinak v běžném rozhovoru nechali skryté. Kamera tu nepředstavuje překážku, naopak je základem pro takovýto druh experimentu. Účastníkům dodává pocit, že všechno je možné, že vše je jen film, a tedy pouhá hra.
David Čeněk
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017
