Švédská teorie lásky

Tak hovořil samotný režisér o svém filmu, když byl v Praze promítán letos v březnu (nelze se divit, že část švédské kritiky odmítla, protože mířila k některým legendám, na které byla švédská společnost hrdá - korektnost ve vztahu k migrantům, politika ,,Welfere státu" a ukázala na výrazný rys atomizace společnosti - jenže ani samotný režisér nepřekročil ve svém úhlu pohledu někam dále i když vyrostl v jiném kulturním prostředí (Itálie), kde měli lidé k sobě blízko na rozdíl od tolik zdůrazněné nezávislosti na druhých lidech..Zde se promítl i osobní pohled samotného režiséra (vyspělá postindustriální společnost sama sebe dezintegruje a její úspěšnější členové opouštějí méně úspěšné jakoby ze strachu, že se jejich neúspěchem nakazí - střední vrstvy ztrácejí tu schopnost, která společnost spojuje (obraz švédských hippies byl sice krásný, ale už dávno nepřevládá v životě švédské společnosti, zde asi režisér nám chtěl zkrášlit jaká ta společnost bývala i když ani tehdy nebyla bez problémová) Film začínal jako dokument - obrazy např.: Olafa Palmeho a jiných osobností z počátku sedmdesátých let ukazovaly jakým směrem se chtělo vydat, ale doba to velmi rychle změnila. Režisér hledal svůj obraz a snažil se vyjádřit filmovými prostředky švédskou společnost, ale takové otázky, jakými je sociální exkluze a pokles sociální integrace (proč?) u něho nenaleznete...... POLYEKRAN

U dokumentů mi často překáží to, pokud se snaží obhájit svůj obraz a není to alespoň reflektováno. Právě to se mi přihodilo i u Švédské teorie lásky. Nesporně zajímavý kousek plný zásadních otázek pro současnou západní společnost ženoucí se za blahobytem, ale měl by si být vědom, že ta otázka komplexnější a nesnažit se diváky tahat za nosy.