Lily Lane

Svým šestým celovečerním snímkem Lily Lane navazuje maďarský solitér Bence Fliefgauf na své experimentální režijní začátky (eliptický debut Houština/Rengetek, 2003; narkotizující drama Dealer, 2004; zenová instalace Mléčná dráha/Tejút - Ambient Movie, 2007). Zatímco jeho předchozí snímek To jen Vítr (Csak a szél; Velká cena poroty Stříbrný medvěd z Berlinale 2012) představoval autorův odklon od abstraktních konceptů směrem k lyricko-naturalisticky pojaté sociální problematice, novinka zázračného dítěte maďarského filmu je takřka čistě senzorickou zkušeností. Lehce enigmatická dějová linie se soustředí na neobvyklé pouto mezi Rebekou a jejím sedmiletým synem Danim, v němž hrají klíčovou roli motivy rozvodu, úmrtí a shledání. Stejně důležitou funkci ale v tomto evokativním, náladotvorném filmu mají i strašidelná vyprávění a neobvyklé ponuré fantazie, v nichž se čas a prostor stékají dohromady. Asociativní výprava do sebe sama plná reálných, fiktivních i zašlých světů kombinuje chmurné naturalistické obrazy s barvitými flashbacky a zcela v duchu Fliegaufovy „ambientní" metody klade důraz na velké zrnité detaily a pestré vrstvy zvukového designu. Nervní, fyzické snímání ruční kamerou (využívající výhradně přirozené světlo) navozuje i ve scénách z plenéru pocity klaustrofobie a ještě umocňuje neuchopitelnost a tenzi celého fragmentárního příběhu. Výsledek - zasazený do rurálního okolí Budapešti a pojmenovaný dle kopcovitého sousedství obklopujícího město - evokuje jak ranou tvorbu Bély Tarra či Terrence Malicka, tak i Andreje Tarkovského, ovšem infikovanou prvky současného videoartu. Lily Lane je esteticky pozoruhodnou studií dětského vnímání reality a paměti, ale i terapeutickým tripem vypovídajícím cosi podstatného o životě, smrti, síle mýtu, léčivé moci přírody a rodičovské zodpovědnosti. Aleš Stuchlý Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016