Samostatný celovečerní režijní debut Agnieszky Hollandové, jeden ze zásadních snímků polského kina morálního neklidu. Psychologické drama se odehrává v provinčním divadle, do kterého přijíždí známý varšavský režisér, aby nastudoval novou inscenaci klasické polské hry Osvobození (Wyzvolenie) Stanisława Wyspiańského. Jeho hostování je z počátku očekáváno s velkým nadšením, ale nakonec na malém městě odvádí jen rutinérskou práci a svou ledabylost exponuje do pseudoavantgardních, nicméně prázdných a nic neříkajících uměleckých postupů a výrazů. Jako jediný se režisérovi (skvěle ho ztvárnil neherec a jeden ze zásadních tvůrců kina morálního neklidu Tomasz Zygadło) a jeho metodám dokáže vzepřít talentovaný herec Krzysztof (Tadeusz Huk), který nové nastudování hry vnímal především jako velkou osobní výzvu a možnost posunout se umělecky o krok dál. Jeho potřeba vymanit se z povrchnosti, neustrnout ve všední konvenci a odpovědět si na otázky, co je posláním herce, ale i dané inscenace a Wyspiańského textu, však nenachází patrnou odezvu ani u jeho ženy Anky (Halina Łabonarská), taktéž herečky, ani v uměleckém divadelním souboru. Krzysztof nemá adekvátního partnera, jenž by dokázal rozvinout jeho uvažování a osobnost, a tak zůstává osamocen jak ve své profesi, tak v partnerském vztahu. Manželský pár se postupně vzájemně odcizuje. Již na samotném začátku filmu diváci z náznaků vytuší patrnou partnerskou krizi, která přichází po desetiletém manželství a společném, poměrně nudném a konformním životě maloměsta s veškerou jeho rutinou. Místo společného života a prožívání převládá osamocení obou hrdinů, jež postupně graduje ve vzájemné obviňování, oboustranné hysterické scény a naschvály a manželé se vzdalují jak duševně, tak fyzicky. V jedné ze závěrečných scén žena zatouží klidně spícího muže podřezat žiletkou, která se povaluje na nočním stolku v ložnici stísněného bytu.
Obraz nefungujícího provinčního divadla můžeme interpretovat jako výraznou metaforu provinčnosti Polska 70. let (obdobný model funguje např. v televizním filmu Krzysztofa Kieślowského Personál/Personel z roku 1975) a stává se východiskem k úvahám nad soukromými, existenciálními, ale i politickými problémy člověka dané epochy. Podobné paralely lze vysledovat i v konfrontaci hereckého souboru a připravované inscenace hry Osvobození. Je zajímavé, že původní verze scénáře, na němž Agnieszka Hollandová spolupracovala s divadelním režisérem a pedagogem Witoldem Zatorským (krátce po dokončení filmu zemřel při autonehodě), počítala s netradičním nastudováním Čechovova Platonova jako monodramatu o provinčním učiteli. Hollandová nakonec dala přednost kultovnímu polskému textu a jeho rozmanitým politickým konotacím, které důrazněji rezonovaly právě s dobou 70. let.
Pavla Bergmannová, Letní filmová škola 2012
