Poslední výstřel

Jeden z méně známých filmů režiséra Jiřího Weisse o záchraně vítkovické hutě. Když ke konci války je zničena vysoká pec, snaží se dělníci připravit vše k výrobě po osvobození. Ale i potom musí čelit dalším nástrahám. Film natočený převážně s herci z ostravského regionu.

To je správné válečné a poválečné drámo. Přidávám k hodnocení jako plus jadrnou ostravštinu. 201109170/0

Příběh ostravských hutníků se spoustou postav, které se pletly, obohacený ostravským nářečím a neznámými herci z této oblasti. Strana občas něco přikázala, ale politiky nebylo zas tolik, naštěstí se nevěšely rudé vlajky a nezpívala Internacionála. Pokud se příběh bere jako snaha party lidí nenechat zničit továrnu, ve které pracují na konci války a k tomu mají svých vlastních rodinných starostí dost, tak se na to dá koukat.

Ostravské Vítkovice na konci války a po válce. Dělnický film velmi bohatý na události, které jsou natočeny zručně a precizně. Z každé postavy vyzařuje energie a chuť do všeho. A o tom je to především. Jak upozorňuje úvodní titulek, příběh je sice smyšlený, ale dělníci jsou skuteční. Dokonce mluví místním ostravským dialektem, což je v dnešní době ve filmech nemožné. Příběh tedy začíná na konci války, kdy huť pracovala pro Němce. Vidíme příchod Rudé armády a válečné osvobození Vítkovic, následuje oprava zničených oceláren dělníky, aby pak čelili snahám zbývajících Němců o jejich opětovné zničení. Nakonec došlo ke znárodnění, a tím se naplnil celý účel filmu. Jedná se tedy o plně ideologický film své doby a jako takový by měl být vnímán. Děj má švih a nenudí ani minutu. A to, že se v něm objevují nesmysly, jako například předání oceláren dělníkům Rudou armádou, budiž zatraceno. Dnes už to slouží jen jako ukázka toho, jak takový ideologicky zaměřený film vypadá.