Sběratelka motýlů středního věku a její mladší služebná se v chátrajícím šlechtickém sídle oddávají sadomasochistickým hrátkám na pána a otroka. Peter Strickland se sice tentokrát nechal inspirovat sexploatačními béčkovými filmy 70. let, veškeré kontroverzní praktiky se ale odehrávají za zavřenými dveřmi.
Po variacích na „rape-revenge" film (Katalin Varga) nebo giallo horory (Berberian Sound Studio) se britský cinefil Peter Strickland vydal na další žánrový exkurz do členitých končin kinematografického braku. V dramatu Pestrobarvec petrklíčový se nechal inspirovat sexploatačními béčkovými filmy, které v 70. letech režíroval španělský tvůrce Jess Franco.
Ústředním motivem filmu je sadomasochistický vztah mezi sběratelkou motýlů středního věku Cynthií a její mladší služebnou Evelyn. Zdánlivě mezi tou, která dominuje, a tou, která se podrobuje. Postupně se však ukáže, že jejich role nejsou zdaleka tak jednoznačně vymezeny.
Film, který se odehrává v blíže neurčeném evropském místě obydleném výhradně ženami, relativizuje hranice mezi normálností a patologií, jelikož Stricklandovo pozorné zkoumání „perverzních" praktik mezi oběma lesbičkami se dotýká samotné podstaty milostných vztahů v obecném slova smyslu. Bez ohledu na sexuální orientaci či inklinaci k (ne)tradičním praktikám totiž partneři ve všech vztazích čelí podobným otázkám. Kde končí kompromisy jednoho, jimiž potvrzuje svoji lásku, a kde začíná bezohledná nadvláda toho druhého? Lze se ve vztahu vyhnout ubíjející rutině, aniž by ho bylo nutné neustále nějakým způsobem „ozvláštňovat"?
Prakticky podle téhož scénáře mohl vzniknout explicitní erotický film. Jenže v případě Stricklandova filmu není důležité to, co se v něm zobrazuje, ale jak se to zobrazuje. Režiséra nezajímají bulvárně šokující exploatace. Veškeré kontroverzní chování, jež mezi oběma aktérkami snímku Pestrobarvec petrklíčový probíhá, se totiž odehrává buď mimo záběr, nebo se skrývá v neviditelné štěrbině vzniklé střihem.
Pro vybudování specifické atmosféry autorovi slouží intertextualita. Strickland se ale neomezuje jen na výše zmíněné pokleslé žánry. Jeho inspirace lze vystopovat i v avantgardě - ve filmové i hudební. Všechny tyto intertextuální odkazy přitom nejsou záminkou pro povýšenecky zasvěcené pomrkávání na diváka, ale jsou zdrojem ingrediencí zcela svébytného audiovizuálního díla.
Filip Lucinkiewicz
LFŠ 2015
