ó, když se Španělům otevřely hranice, to byly časy! Jezdilo se hlavně do Německa. Střet s germánskou kulturou byl pro horké iberské hlavy občas jiskřivý, ale co by člověk neudělal pro peníze. O tom všem a dalších věcech je tato skvostná espaňolada! A v hlavní roli Alfredo Landa - lamač dívčích srdcí!
Pedro Lazaga natočil více než devadesát komedií a byl příslušníkem modré divize, což bylo uskupení španělských „dobrovolníků", kteří bojovali na straně třetí říše. Generál Franco, aby působil během 2. světové války neutrálně, nechal tyto „dobrovolníky" nedobrovolně verbovat. Lazaga si s sebou toto stigma, o němž se ve španělské společnosti příliš nemluvilo, nesl a možná proto se rozhodl pro komediální žánr. V padesátých letech se inspiroval italskou komedií, v 60. letech začal být více sociálně kritický a v 70. letech se jeho talent postupně rozpustil v nanicovatých produkcích. Pepíku, pojeď do Německa je ale chytrá komedie, která je předzvěstí transformace žánru espaňolady, k níž dojde právě v období tzv. přechodu k demokracii v letech 1975-1982. Je nepodstatné, zda Lazaga do tohoto snímku vložil vědomě scény bourající stereotypy španělské kultury, důležité je, že jde proti řadě dosud nenapadnutelných tabu. Především hlavní postavu Pepíka hraje herec Alfredo Landa, jehož kult španělského samce par excellence dal vzniknout dnes již zobecnělému označení „landismo". Ve filmu Němky lákají muže na sexuální hrátky slovy „espaňolito, fuerte y toro" - „španěláčku, silný býku", přičemž jejich pupkatá oběť hlasitě chrápe a na sex nemá ani pomyšlení. Obdobně ironickým způsobem se ve filmu útočí na pověstný španělský vztah k náboženství, stesk po vlasti a po jídle. Vyvstává zde ta největší banalita, které jsme si asi všichni vědomi - Čechům v zahraničí nejvíce chybí knedlíky, pivo a česká pohoda, Španělům fotbal, kořeněný trvanlivý salám a pověstné španělské maňana, což ovšem neznamená lenost, ale pouze projev jiné životní filozofie bránící se stresu. K tomu, aby vynikly národní obavy a všechny důležité rysy španělské povahy, je nejlepší kontrast s německou akurátností a všudypřítomným německým vojenským drilem. Z hlediska filmového je vidět, že espaňolada se definitivně zbavuje romantizujícího pohledu a jako hlavní hledisko vystupuje do popředí satira a parodie. Od laskavosti se přechází k sebereflexi. Pro mnoho Španělů jde o kultovní film, pro jiné může být jen hořkou připomínkou komplikované cesty k demokracii, kterou provázel i pokus o vojenský převrat.
David Čeněk, LFŠ 2014
