Tajemný příběh o umělém oplodňování žen satanským semenem je především zjevnou napodobeninou filmů o narození satanova potomka. Díky tomu, že je děj plný neustálých zvratů, pronásledování a drobných zápletek, nevadí naprostá absence logiky, což je využito ve prospěch filmu, který ale předznamenal útlum španělského hororu.
V letech 1976 až 1983 prochází španělská společnost obdobím přechodu k demokracii. Žánr hororu se postupně dostává do jistého útlumu a jedno jeho „zlaté období" definitivně skončilo paradoxně právě s pádem diktatury. Příčiny tohoto dekadentního úpadku jsou rozličné. Temná sekta je zástupcem jedné z posledních zajímavějších produkcí této doby, a přitom v sobě nese řadu aspektů zmíněné útlumové etapy, pro niž bylo charakteristické, že se do hororů dostávalo čím dál víc erotiky. Některé snímky jsou podle tehdejší klasifikace dokonce považovány za pornografické. Jako kdyby se erotika měla stát lékem na nudné, nedomyšlené příběhy bez nápadu. Hlavními vzory, které slouží jako dějová šablona, jsou dva americké filmy - Rosemary má děťátko (Rosemary's Baby, r. Roman Polanski, 1968) a Vymítač ďábla (The Exorcist, r. Wiliam Friedkin, 1973). Mezi dva nejslavnější a zřejmě i nejpovedenější španělské zástupce patří Los ritos sexuales del diablo (Ďáblovy sexuální rituály, r. José Ramón Larraz, 1980) a Temná sekta. Je zajímavé, že právě skupina erotických hororů rozvíjí především témata satanismu a parapsychologie. Námi uváděný film vypráví temný příběh sekty Věčného anděla, která uměle oplodňuje ženy semenem asi přímo od vládce pekel. Film se bohužel už nevěnuje tomu, jak se takový materiál získává. I přesto sledujeme poměrně odvážný gore film s řadou originálních zápletek (šílená sestra, slepý manžel) a s pečlivě vybraným hereckým obsazením (především členové sekty mají skutečně ďábelskou fyziognomii). Závěrečných pár minut porodu patří svou dětskou naivitou, prostoupenou apokalyptickou hrůzou, mezi vrcholné scény španělského hororu. Za anglickými jmény většiny členů filmového štábu se skrývají španělští filmaři. Jde totiž o osvědčený trik z doby frankismu, kdy diváci dávali přednost anglosaské produkci před domácí, takže řada tvůrců běžně používala i několik anglicky znějících pseudonymů.
Režisér Ignacio F. Iquino patří mezi velmi plodné tvůrce. Jeho španělské gangsterské příběhy ve stylu film noir nebo jeho melodramata patří ve Španělsku k tomu nejlepšímu. Temná sekta je pouze velmi neobratný pokus o propojení jeho úspěšné pornografické tvorby s hororem.
David Čeněk, LFŠ 2014
