Salome

Vysoce artistně pojaté filmové zpracování slavné hry Oscara Wildea Salome v produkci i hereckém podání Ally Nazimové časopis Photoplay nadšeně označil za „skleníkovou orchidej dekadentní vášně". Diváci setrvali v realitě. Jazykový kořen hebrejského jména Salome označuje mír. Přispěním převládající křesťanské tradice je žena tohoto jména vnímána jako ztělesnění ženské svůdnosti, doprovázené chladnou krutostí. Oscar Wilde ve stejnojmenné tragédii o jednom dějství z roku 1891 dráždivou zápornost Salome ještě interpretačně zesiluje až k pojmu femme fatale, jenž byl módní metaforou konce období dekadence. V jeho pojetí Salome shledá perverzní zalíbení v Janu Křtiteli. Ten však odmítne její polibky a Salome si výměnou za svůdný Tanec sedmi závojů vymíní od vládce Heroda Antipy starcovu hlavu na stříbrném podnose. Podle Wildea jde o její pohnutku (nikoliv o politické manévrování její matky) a právě tím, jak se autor ve své interpretaci biblického příběhu soustředí na postavu Salome jako na sebestřednou ženu prahnoucí po moci, samolibě zneužívané k manipulaci druhých, činí z ní osudovou ženu. Oproti biblickému pojetí dosahuje Wilde bohatší eroticky významové vrstevnatosti. Posun je i v Tanci sedmi závojů, jenž Salome tančí nejen pro Heroda, ale pro všechny přítomné, včetně osobního uspokojení. Není proto směrován jen k tradičnímu mužskému zevlujícímu pohledu, nýbrž k utkvělým pohledům všech přítomných, čímž naplňuje potřebu rozkoše sytit se, vstřebávat a být uchvácen fyzickou krásou, opět nesenou ve zřejmých homoerotických valérech. Alla Nazimová, herečka ruského původu, tvořící v duchu Stanislavského metody, a diva scén Broadwaye, zůstává zcela věrná Wildeovu pojetí včetně výtvarného výrazu, který v autorském provedení Natachi Rambové důsledně sleduje estetiku stylu Aubreyho Beardsleye, původního ilustrátora knižního vydání hry. Hudba: Tomáš Palucha Navzdory jménu nejde o jedince, ale o dvojici hudebníků. Jan Tomáš a Libor Palucha spojili svá příjmení v jedno jméno a zrodil se Tomáš Palucha, pódiové alter ego muzikantů libujících si v ambietních noisových stěnách, kytarovém minimalismu a melancholických post-rockových náladách. Jejich atmosférická hudba má ostatně k filmům blízko - vystoupení doplňují projekcemi filmových esejí Wernera Herzoga. Svou hudbu zakonzervovali na začátku letošního roku do desky Špinavá hra, již vydali pouze na kazetě. Věroslav Hába, Zeněk Blaha, LFŠ 2014