Paragraf 224

Režisér Zdeněk Sirový natočil v roce 1969 trezorový film Smuteční slavnost. Musel tudíž jako úlitbu režimu natočit film s pracovní aktivitou, na kterém nebylo nic reálného. Problémy s čističkou odpadu řeší sebevědomý odborník, který nakonec musí nést zodpovědnost za nedořešený projekt.

Člověk neví, zda je to příběh k breku nebo k blití. Je to skutečná obžaloba člověka a jeho chování k této Zemi. Tvrdá pravda o stavu přírody, řečená již za komunistů. Že to prošlo, to je snad zázrak. A on měl asi pan Sirový štěstí no. Po „Smuteční slavnosti“ vrazil do poměrně banálního příběhu ekologii, a v několika scénách naznačil, jak na tom jsme. Na příkladu s lokomotivami na elektřinu to snad už pochopil každý. Ale nebudu rozebírat děsivý stav přírody, nýbrž film. Takže páni herci se vytáhli, protože jinak to bylo silně o ničem. Děj je chvíli tu a chvíli onde, ale na škodu to není. U mne za šedesát.

Moralizující psychologický snímek z výrobní tématikou je tentokrát tak těžkopádný, že nelze pořádně rozeznat o co tu vlastně jde. Jedná se o ekologickou kritiku doby o neustálém znečišťování ovzduší s typickým nezájmem vedoucích odvětví na tom cokoliv dělat, nebo o moralizování nezbytnosti vývoje bez ohledu na životní prostředí a o zodpovědnosti jednotlivců? Normalizační šeď však na celém příběhu doslova září a tak jsou mnohé dějové momenty jako obvykle značně nevěrohodné. Zřejmě tu byla snaha natlačit do snímku co nejvíce, ale jaksi se zapomnělo na děj. Ani neustálé rozmluvy ing. Bernáta (Alois Švehlík) se synem nebudí na důležitosti, byť se o to tvůrci z výchovného hlediska zřejmě snažili. Věta: "Některý věci by si měl chlap zařídit sám." asi nejvíce utkví v paměti. Jinak nuda, jízlivost a již zmíněná šeď. Josef Kemr do své postavy vynikajícího vědce ing. Plačka dal takovou patřičnou důležitost až z něj jde strach. V takových rolích ho jinak moc vidět nebylo. Snímek zcela poplatný době, který již dnes mnoho neřekne.