Pan otec Karafiát

Pan otec Karafiát měl proti ostatním tzv. "lidovým filmům" poněkud vyšší úroveň, zejména po stránce režie, jejíž zásluhou byl děj plynulý a několik vtipných situací vyplývá z rozvoje příběhu samotného. Scény tam nejsou vsunovány samoúčelně a mermomocí pro samotný nápad bez organické souvislosti. Samozřejmě, že jsou tam i situace zjevně odkoukané z cizích veseloher, i naivnost humoru, reprezentovaného v tomto případě Ladislavem Peškem. Děj je ovšem dojemně naladěný příběh, jako vystřižený ze starých kalendářů či povídání dávných babiček. Námět ale dodal český spisovatel Otakar Schäfer. Takže: pan otec Karafiát a jeho žena vzhlížejí ke svému synu, domnívajíc se, že je už v Praze advokátem. Ten si zatím z tatínkových peněz v Praze zařídil přepychový byt, hostí kamarády z mokré čtvrti nejdražšími víny a lahůdkami, namlouvá si záletné paničky a pěstuje hudbu. Tady se divákovi musela nezbytně vloudit do hlavy pochybnost o tom, jaký asi měl být příjem z takového vesnického mlýna. Načež se jeho zraky obrátí k dívce ze čtvrtého poschodí, která udělá doktorát, dostane hned místo a má drahé a elegantní šaty, ve kterých se svým šéfem obráží bary. Klamaný otec mezitím zbaví syna příjmů a vykutálený syneček (ač je rovněž již doktorem práv) se živí hrou na klavír v baru. Vzájemné podezřívání, žárlivost, smíření s otcem, polibek s doktorkou a konec... Ve filmovém podání tohoto příběhu podal dobrý výkon Theodor Pištěk v titulní roli. Zachoval si pro sebe tak určitou mužnost i ve scénách vážných bez nadměrného sentimentu. Ria Byronová se svým pěkným zevnějškem a sympatickým úsměvem, dokáže ve filmu i zvážnět a roztesknit se, milostně roztoužit, pak dosahuje svým hereckým ochotnictvím nechtěně komického účinku. Arno Velecký dostal ve filmu možnost si zazpívat (spíš by bylo divné, kdyby tuto možnost nedostal), jinak režie převzala pravděpodobně z rakouských filmů nelogičnost a protismyslnost v tom, že z ničeho nic začne při některých scénách hrát hudba, což jistě působilo rušivě a nepřirozeně.